Cesty a památky

2. června 2024

Slovensko je bezpochyby hradní velmocí Evropy. Na jeho malém území se jich zachovalo více než 220. Těžko říci, který z nich je nejkrásnější, každý má svoje nej, všechna nej dohromady má ale jen jeden z nich. Velkolepý Oravský hrad, který z vysokého skalního bradla chránil od svého vzniku severní hranice Uherského království a poskytoval ostrov bezpečí pro kupce, putující po důležité obchodní cestě z Polska do jižní Evropy. Jeho majestátní silueta a překrásná přírodní scenérie se staly inspirací pro tisíce fotografů, malířů a režisérů, kteří se ho opakovaně pokouší zvěčnit v jeho celé kráse.

Hradní bradlo, na kterém stojí dnešní hrad, byla osídlena již začátkem prvního tisíciletí před naším letopočtem, koncem doby bronzové, kdy se v prostoru Oravského Podzámku na západním úpatí hradního kopce, usadil lid lužické kultury. K osídlení hradní vyvýšeniny jej vedly strategické důvody, protože byla výhodným strážním místem. Údolím řeky Oravy totiž vedla důležitá obchodní cesta z Pováží (Horních Uher) do Polska. Souvislé osídlení hradního kopce pokračovalo i v době laténské (5. století p. n. l. až 0), kdy zde existovalo sídliště s pohřebištěm, které bylo opevněno mohutným zemním valem.

Nejstarší dějiny Oravského hradu jsou spojeny s osidlováním kraje, obchodními cestami a politikou tehdejšího uherského království a jeho vládnoucího rodu Arpádovců. Ve 13. století patřilo území Oravy, která byla královským majetkem (praedium regale) spolu s Liptovem a Turcem, do Zvolenského komitátu, spravovaného zvolenským županem. Období po mongolsko-tatarském vpádu v letech 1241-42 bylo etapou rychlejšího osidlování opuštěných oblastí Uherska a budování nových hradů. Snaha o ochranu severních částí království byla pravděpodobně i důvodem, který vedl k vybudování kamenné pevnosti, která později hrála významnou roli v dějinách celého regionu. Oravský hrad se stal jedním z opěrných bodů severního uherského obranného opevnění, které dal vybudovat panovník Belo IV. Nejstarší písemná zmínka o existenci Oravského hradu pochází z roku 1267 a najdeme ji v listině potvrzené panovníkem Belem IV. V ní je uvedeno, že rod Balašovců „...possessionarum Arwa cum castro…“ postupuje panovníkovi hrad a další majetky na Liptově a Turci výměnou za Žilinu, Tepličku a Varín. Přestože se hrad a celé Oravské panství staly královským majetkem, množství povinností a vzdálená poloha od Budapešti neumožňovala panovníkovi osobní účast na jeho správě. Proto ho jmenovali královští úředníci, kasteláni. Během historického vývoje Oravského hradu se vystřídalo několik kastelánů, kteří různou měrou ovlivnili jeho osud. V roce 1267 se jako první kastelán vzpomíná Michal, zvolenský župan, později zde působili například Matúš Čák Trenčianský (1298), magistr Donč (1314), kremnický hrabě Leopold (1331), Štefan ze Štiavnice (1349), Kratzer (1358), Detrik Bebek (1379), Ladislav a Jan Kakošovi z Kazy (1380), magistr Jakub (1386), Mikuláš Gorjanský (1409), Stibor ze Stibořic (1420) nebo Mikuláš Balický (polovina 15. století). Poslední jmenovaný zpočátku účinně bránil Oravský hrad proti nájezdům husitských oddílů, ale později uzavřel v Kremnici spolu s jinými hornouhorskými velmoži „věčný mír“ s bývalým husitským velitelem Janem Jiskrou z Brandýsa, který v čele bývalých husitských bojovníků hájil zájmy vdovy po Albrechtovi Habsburském, Alžběty, a nároky jejího syna Vladislava Pohrobka. Proti němu stály významní uherští velmoži, přívrženci myšlenky vytvoření uhersko-polské unie, kteří za nejvhodnějšího kandidáta na uherský trůn považovali tehdejšího polského panovníka Vladislava III. Jagellonského. V roce 1453 se uherským králem stal Ladislav V. Pohrobek a účinkování Jana Jiskry z Brandýsa na Slovensku ztratilo své opodstatnění. V té době se stal oravským kastelánem Peter Komorovský, který i nadále podporoval bývalá husitská vojska Bratříky. Po jejich vytlačení z území Horních Uher novým uherským králem Matějem Korvínem musel Peter Komorovský odevzdat králi hrad v roce 1474. Korvínovo působení na hradě znamenalo významné stavební práce spočívající v jeho lepším opevnění a výstavbě nového, tak zvaného Korvínova paláce. V roce 1482 daroval Matěj Korvín Oravu, Liptov a další majetky svému nemanželskému synovi Janovi, svatbou jehož dcery Alžběty se v roce 1505 dostává Oravský hrad do rukou Jana Zápolského. Od uherského krále Ferdinanda I. Habsburského dostal Oravu spolu s funkcí župana Jan z Dubovce, který ho držel do roku 1546. Během svého působení pozval na Oravu šlechtice z Ratiboře v Horním Slezsku, mezi nimiž vyniká Václav Zmeškal, který po smrti Jana z Dubovce uhájil hrad pro Ferdinanda I. Za to jemu i jeho potomkům udělil císař 3. září 1548 dědičnou donaci na vesnice Leštiny, Osádka, Srňacie a Hontianské Moravce. Obec Leštiny si Václav vybral za své sídlo a tím i za sídlo rodu v Uhersku a název obce začal používat i jako predikát Václav Zmeškal z Domanovce a Leštin (Wenceslaus Zmesskal de Domanovecz et Lestine). V roce 1556 se stal majitelem hradu František Thurzo, jehož prostřednictvím se na Oravu dostal rod, který svým působením výrazně ovlivnil její historii. Thurzovci patřili k nejvýznamnějším a nejbohatším uherským rodům a jejich příslušníci zastávali důležité funkce při správě země. Ve stejném roce se František Thurzo oženil s Barborou Kostkovou a po její smrti v roce 1561 se znovu oženil s Kateřinou Zrínskou, se kterou měl 5 dětí, Oravský hrad ale získal v roce 1585 jediný mužský potomek Juraj Thurzo (*1567). Ten se v listopadu roku 1585 se oženil se Žofií Forgáčovou, po její smrti v roce 1590 se v únoru 1592 podruhé oženil, a to s Alžbětou Czoborovou. Z jejich 9 narozených dětí se dospělosti dožil pouze jediný syn Imrich (*1598) a pět dcer. Na základě závěti se Imrich stal po smrti otce v roce 1616 dědicem hradů Bytča, Orava, Hričov, Lietava a Tokaj a k nim patřících panství. Nejdůležitějším bodem závěti však bylo ustanovení nedělitelnosti majetků, které byly zanechány jednomu dědici. Imrich, jako poslední mužský potomek rodu, zemřel v pouhých 23 letech (1621, Mikulov) a byl pohřben v rodinné hrobce pod kaplí na Oravském hradě, kam nechala jeho matka Alžbeta Czoborová přenést i ostatky jeho otce z Bytče. Na základě principu o nedělitelnosti majetku dle závěti Juraje Thurzo byl vytvořen Oravský komposesorát (zvláštní způsob spoluvlastnitví), jehož centrem se stal Oravský hrad a v čele stál ředitel, volený z členů rodin potomků Juraje Thurzo, zpravidla nejstarší člen rodu. Prvním zvoleným ředitelem Oravského komposesorátu se v letech 1626 – 1648 stal Kašpar Illésházy, manžel Heleny Thurzové. V dějinném vývoji Oravského komposesorátu vykovávalo funkci direktora dalších 13 ředitelů, kteří o jim svěřený majetek projevovali někdy větší nebo menší zájem: Gabriel Illésházy (1648 - 1653), Štefan Thököly (16) (1670–1673), Juraj Illésházy (1673–1676), Juraj Erdödy st. (1676–1712), Juraj Erdödy ml. (1714 – 1758), Mikuláš Esterházy (1782 – 1792), František Zichy st. (1792–1813), Josef Erdödy (1813–1823), František Zichy ml. (1824–1861), Edmund Zichy (1862–1894), Pavel Esterházy (1894–1896) a Josef Pálffy (1896–1919). Poslední jmenovaný přikročil v roce 1906 k opravám a restaurování především střední části hradu, v obytné části Korvínova paláce. Trval na tom, aby se práce uskutečňovaly tak, aby podoba odpovídala původnímu vzhledu. Vedením restaurátorských prací byl pověřen lesní rádce František Fertsek, tehdejší vedoucí stavebního oddělení Oravského komposesorátu. Restaurátorské práce přerušila 1. světová válka, v roce 1919 přešel Oravský komposesorát spolu Oravským hradem správu první Československé republiky, v roce 1939 Slovenského štátu, Oravský komposesorát však pokračoval ve své činnosti. Po skončení druhé světové války byl v r. 1945 Oravský komposesorát zrušen a jeho podíly spolu s hradem zkonfiskovány. V roce 1951 převzal objekt Oravského hradu i se všemi sbírkami stát jako státní kulturní majetek, na podzim roku 1953 začaly na hradě rozsáhlé komplexní opravné a restaurátorské práce, ukončené s výjimkou citadely v roce 1968. Tehdy byl hrad zpřístupněný veřejnosti, rekonstrukce citadely byla ukončena až v roce 1977. V roce 1961 byl Oravský hrad prohlášen národní kulturní památkou Československa, dnes Slovenska.

Hrad se dělí na tři stavební celky:

• Horní hrad (citadela) z let 1241-42 na nevyšším místě hradního bradla.
• Střední hrad tvořený obytnou věží (donžonem) ze 13. století, pozdně gotickým Korvínovým palácem z 2. poloviny 15. století a palácem Jana z Dubovce z 1. poloviny 16. století se studnou vykopanou na vnitřním nádvoří v roce 1565.
• Dolní hrad se západní a východní baštou, kaplí sv. Michaela, Thurzova paláce a hospodářského traktu mezi třetí bránou a archivní věží, pocházející ze stavební činnosti Thurzů na přelomu 16. a 17. století. Součástí Dolního hradu je i barokní budova fary ze 17. století.

Do areálu hradu vstupujeme První bránou z konce 16. století, kterou nechal postavit Juraj Thurzo. Chránila vstup do hradu původně spolu s padacím mostem (která se nedochoval), v jejím patře byla původně strážnice. Kolem hradby se střílnami pokračujeme k Druhé bráně, vzniklé za Jana z Dubovce v roce 1543, což dokládá stavitelův erb v průčelí. Je dodnes vybavena funkčním padacím mostem, neboť na začátku 16. století, sloužila jako brána vstupní. V patře brány se původně nacházel byt kastelána. Na Druhou bránu navazuje obranný Jižní bastion s kasematy a velkou terasou, které nechal vybudovat rovněž Juraj Thurzo na konci 16. století. Na terase se původně nacházelo několik děl na obranu hradu a také zde stála strážní věž, v 19. století přestavěná na empírový gloriet. Obranný systém ukončuje Třetí brána, která je původní vstupní bránou do středověkého hradu. Přestavěna byla ve 2. polovině 16. století, což dokládá zdvojený erb hraběte Juraje Thurza a jeho druhé manželky Alžběty Czoborové nad průjezdem. V přízemí Třetí brány se původně nacházela strážnice a věznice (po levé straně) a vstup do kovárny (po pravé straně), na patře byly obytné místnosti pro služebnictvo. Nalevo od Třetí brány se nachází Archivní věž, která sloužila kromě obranných účelů i jako prostor pro uložení archivu Oravského panství a komposesorátu. Za třetí bránou se nachází Administrativní trakt, kde byly původně umístěny konírny, do kterých byla přiváděna voda z hradního vodovodu. Poté již přicházíme na Hlavní nádvoří, odkud se otevírá velkolepý pohled na celé panorama hradu. Vydlážděno bylo až během oprav v 50. letech 20. století, do té doby bylo porostlé trávou. Na terase je instalován pranýř z roku 1683. Hradby po pravé straně pocházejí z doby opevnění hradu za Matyáše Korvína, vyvýšenou terasu nechal vybudovat Juraj Thurzo, romanticky bylo její schodiště upraveno při úpravách po roce 1906. Na pravé straně se nachází budova fary, kterou nechal na počátku 17. století postavit Juraj Thurzo (jeho erb je nad vchodem) jako byt pro hradního kaplana. V rozpětí let 1629-32 zde působil jako kaplan český evangelický kněz a exulant Jiří Třanovský.

Na levé straně se nachází velkolepý Thurzovský palác s kaplí sv. Michaela, stavba z přelomu 16. a 17. století. V jeho přízemí si prohlížíme několik renesančních sálů, z nichž nejkrásnější je určitě Sloupový sál s podlahovým topením a několika pozdně gotickými brněními. Přes kuchyň a jídelnu postupujeme do alchymistické dílny, která zde zřejmě podle dochovaných náznaků nacházela v době vlády Thurzovců. V hradní klenotnici jsou cenné předměty, které byly nalezeny v rodové kryptě Thurzů v kapli, třeba jantarové korálky nebo renesanční zlatý prsten. Zlaté středověké a novověké dukáty reprezentují ukázky dobových platidel z období vlády panovníků Karla IV., Matěje Korvína, Ferdinanda I., Rudolfa II, Leopolda I. a Ferdinanda V. V klimatizované vitríně jsou vystaveny i dva vzácné obleky, které byly vyzvednuty z Thurzovské krypty, s největší pravděpodobností osobní obleky Juraje a Imricha Thurzových. Odborně byly v letech 1992-95 restaurovány ve Státních restaurátorských ateliérech v Praze. Následuje sakristie vyzdobená nádhernou renesanční malbou, původně zřejmě obytná místnost, která byla až později propojená se sousední kaplí sv. Michaela. Se stavbou kaple začal František Thurzo v polovině 16. století a dokončil ji jeho syn Juraj o několik desetiletí později. Jelikož Juraj Thurzo byl protestant, kaple byla původně evangelickou svatyní. Z jeho doby pochází třeba obnovená nádherná renesanční výmalba interiéru. K jeho oslavě byl určen epitaf, umístěný na severní stěně kaple přímo nad rodinnou kryptou. Dominuje mu Jurajův portrét v nadživotní velikosti, který doplňují různé figurální a ornamentální prvky a motivy. Zhotovený byl v jihoněmeckém prostředí a skládá se ze sedmi druhů různobarevných kamenů. Když v roce 1684 přestoupil ředitel panství Juraj Erdödy ke katolické víře, byla kaple přestavěna a zasvěcena právě sv. Michaelovi, jemuž je zasvěcen i soudobý hlavní oltář. V prohlídce pokračujeme prohlídkou druhého patra paláce s hradní zbrojnicí a několika renesančními pokoji. V tzv. Salóně Thurzovových nás čekalo milé překvapení, sám Juraj Thurzo se svou manželkou Alžbětou, kteří nás pasovali na oravské šlechtice. Přes Západní baštu s dělovými palebnými postaveními jsme vystoupali o další patro výš na vyhlídkovou terasu s výhledem na Malou Fatru, řeku Oravu a Západní Tatry.

Z terasy se po dřevěných pavlačích přesouváme do Korvínova paláce, tedy jsme již ve středním hradu. Palác byl vybudován ve 2. polovině 15. století pro potřeby tehdejšího majitele Oravského hradu a uherského panovníka Matyáše Korvína, jeho dvora a nemanželského syna Jana Korvína. Pro stavbu byly využity pozdně gotické stavební části, po požáru koncem 19, století byl palác obnoven za ředitele Oravského komposesorátu Josefa Pálffyho v letech 1906 až 1912. Místnosti jsou všechny upravené romanticky a jsou si podobné. Nás zaujala zejména hradní galerie, zřízená z bývalé jídelny. Nábytek v ní pochází z 20. století a je dílem místního řezbáře. Ze stejné doby je i krb s erbem Pálffyových a dřevěné obklady stěn a stropu červeným smrkem. V galerii jsou vystaveny obrazy ředitelů Oravského komposesorátu. Erbovní sál byl původně knihovnou a jsou v něm erby Československa, Maďarska, Slovenska, Oravské stolice a erby Thurzů, Pálfyů, Esterházyů a dalších uherských rodin. Portálem s letopočtem 1483 se vstupuje do Rytířského sálu, jehož stěny jsou opět obložené dřevem z červeného smrku a vyzdobeny freskami s loveckými motivy podle italských renesančních předloh od mnichovského malíře Maxmiliána Manna. S palácem je do jednoho celku spojena původní středověká obytná věž (donžon), ve které je expozice útrpného práva a středověkého soudnictví. Přes vnitřní nádvoří se studní, kterou nechal vyhloubit v roce 1564 František Thurzo (původní hloubka 90 metrů, dnes 64 metrů) přecházíme do dalšího paláce ve středním hradu, pětiposchoďového paláce Jana z Dubovce. Postaven byl v první polovině 16. století a do současné podoby byl upraven až při generální rekonstrukci ve 2. polovině 20. století. Dnes je v jeho jednotlivých patrech přírodovědná expozice, výstava historického nábytku, etnografická expozice lidové kultury na Oravě, a expozice o životě drobných oravských šlechticů (zemanů).

Na závěr prohlídky stoupáme po otevřeném kamenném schodišti, přilepeném ke skále, až do Horního hradu, kde je nejstarší část hradu, citadela. Je nejvýše položená část hradu, jejíž počátky sahají do 13. století, kdy byla část postavena v románském stylu. Dnes citadelu tvoří směs různorodých budov, které v 16. století sjednotil v renesančním stylu František Thurzo a přizpůsobil je jak bydlení, tak ke skladování potravin nebo pobytu vojska. Ve vstupní místnosti se dochovala cisterna, do které se sváděla dešťová voda, neboť skála je přes 100 metrů nad okolním terénem. Na portálu do další části je latinský nápis: „Vlastním nákladem vztyčil František Thurzo roku páně 1561“. Větší část prostor citadely zaujímá obsáhlá archeologická expozice Oravského muzea a nedávno zde byla zřízena i tzv. Mediatéka, která prezentuje filmovou historii hradu. Poprvé se zde natáčelo již v roce 1921, kdy si hrad vyhlédli němečtí filmaři pro černobílý horor Upír Nosferatu. Točila se zde ale také řada pohádek ať Již za Československa nebo i samostatného Slovenska.

Prohlídkou citadely končí prohlídka Oravského hradu a my se pomalu vydáváme na sestup po stovkách schodů a po prudkém svahu, abychom o 100 metrů níž zakotvili ve velmi krásné kolibě u hotelu Palatín, kde si dáváme pravé oravské halušky, abychom se posilnili před dalším dobrodružstvím. Ve 14:00 totiž odjíždíme autem do nedaleké Horné Lehoty, odkud nás čeká splouvání řeky Oravy na vorech (pltích). Nejprve si ale prohlížíme přes ulici stojící Abaffyovský kaštieľ, renesanční rezidenci, postavenou po roce 1550 Jiřím Abaffym, kapitánem Oravského hradu. Zámek si dodnes zachoval svůj původní renesanční vzhled a je považován za nejsevernější ukázku italské renesance v Evropě (to tvrdí průvodci, já bych na to tedy fakt nesázel).

Na zhruba hodinovou plavbu na pltích (vorech) se vydáváme s voraři Adamem a Michalem, kteří budou garantovat naše bezpečí. Brzy zjišťujeme, že Orava je poměrně klidná řeka, a tak plavba je klidnější než loni na Váhu. Jediné vzrušení nastává ve chvíli, kdy jsme vypustili z voru dron a pak jsme ho nemohli chytit, protože řeka nás unášela. Nakonec vše dobře dopadlo. Po řece se již ve středověku vozilo hlavně stavební dřevo, ale i seno, obilí, keramika nebo plátno a kdysi tudy putovalo i zboží z Polska, především olovo a měď. Voraři často putovali až do Černého moře, přičemž na cestu se mohli vydat jen dvakrát do roka – na jaře, když tál sníh nebo za podzimních dešťů. Po připlutí k moři si za každou úspěšnou plavbu přišili na klobouk mušličku a když jich měli dost, byli zkušení, a tedy zralí na ženění. Náš vor je věrnou replikou tzv. starootcovských vorů, na délku měří 7 metrů, na šířku 3 metry a unese skoro 5 tun. Hlavním lákadlem této plavby je ale to, že z hladiny řeky se otevírá neopakovatelný a odjinud nespatřitelný pohled na Oravský hrad, jehož nejvyšší část se tyčí na 112 metrů vysokém skalním útesu. Vyrůstá přímo z řeky a v nejužším místě měří jen 32 centimetrů. Jak nám voraři svěřili, kdyby se ta skála zmenšila do velikosti jehly, tak by byl vrchol stejně ostrý, jako je právě špička jehly. Plavbu jsme ukončili na přístavišti v Oravském Podzámku, odkud se otevírá nezapomenutelný a určitě nejkrásnější pohled na hrad. S našimi milými průvodci jsme se rozloučili a odjíždíme do Dolného Kubína, kde se ubytujeme na několik nocí na hotelu Park přímo v centru, kde si užíváme i velmi příjemný wellness.