Cesty a památky

Jednu letní sobotu jsme se vydali kousek za česko – německé hranice do městečka Kurort Rathen a nedalekého Bad Schandau (Žandavy). Důvodem této naší cesty byl jednak hezký výlet za železničními lahůdkami, ale také natočení reportáže do Objektivu, která byla odvysílána Českou televizí 28. září 2008. Zacílili jsme totiž na loni otevřenou atrakci zahradní železnice Eisenbahnwelten (Železniční světy) pár kroků od zastávky v Kurort Rathen a stařičkou Kirnitzschtalbahn (Křinickou údolní dráhu) vedoucí z Bad Schandou (Žandava) k Lichtenhainer Wasserfall (Lichtenhainskému vodopádu). K této cestě jsme využili jízdenku REGIONet Labe-Elbe, což je mezinárodní doklad zastřešený v Německu dopravním svazem VVO a v Česku Českými dráhami. Do systému jsou zapojeni mnozí autobusoví dopravci, všichni železniční dopravci, platí na slevu ve zmíněném muzeu i na Křinickou dráhu, zdarma s ní lze křižovat Labe většinou přívozů.

Ráno jsme vyjeli z Prahy v 7:52 hodin do Děčína, kde jsme byli v 8:30 hodin. V 9:00 pokračujeme vlakem do Kurort Rathenu, kde jsme v 9:50 hodin. Je to akorát včas, neboť zahradní železnice Eisenbahnwelten otevírá v 10:00 hodin. Sotva jsme prošli vstupní bránou, ocitli jsme se v kouzelném světě velkých modelů železnic, které jsou zde ale přeci jenom jiné než ty, které běžně známe. Zdejší tratě vedou skoro skutečnou krajinou, jsou tu skutečné řeky s loděmi, potoky které otáčí modely mlýnských kol i vodopády v horách. Tato nádhera má jedinečné technické parametry. Celá železnice se momentálně rozkládá na rozloze 7350 čtverečních metrů (a plánuje se rozšiřování), délka kolejí o rozchodu 45 mm (typová velikost G) dosahuje 4700 metrů, areál doplňuje 200 modelů staveb od Děčína po Míšeň, nataženo je přes 60 kilometrů kabelů, délka tekoucích vodních toků činí 350 metrů, na vybudování terénu skal bylo použito 300 tun kamenů, převýšení mezi nejnižším a nejvyšším místem je 4,5 metru a po kolejích jezdí okolo 30 vlakových souprav. Jejich pohyb řídí sedm počítačů LGB MZS II s číslicovým řízením, na které dohlíží jeden operátor.

Zahradní železnice Eisenbahnwelten má otevřeno denně od 10:00 hodin do 18:00 hodin, základní vstupné činí 4,50 eura, zlevněné 3 eura a rodinná vstupenka stojí 12 euro.

Byli jsme opravdu velmi mile překvapeni milým přijetím pana majitele Lothara Hanische a jeho ženy Margot Hanischové, kteří nás po předchozím ohlášení již očekávali. Na natáčení také dorazil z Liberce pan Jan Hanzl ze společnosti 3Tconsult, GmbH, která se zabývá využíváním veřejné dopravy v příhraničí a rozvojem turistických integrovaných jízdenek. Naštěstí umí perfektně německy, čímž se naše pozice zde velmi zjednodušila. Po pohoštění a prvním milém povídání jsme vyrazili do areálu celé zahradní železnice – a opravdu je co obdivovat. Nemusím snad ani podotýkat, že neskrývanou radost měly především děti, ale i pro dospělé je zde hodně k obdivování – především technická dokonalost díla a krásné modely jak železniční, tak i domů a dalších staveb.

Pan Hanisch nám prozradil, že pochází z Drážďan, kde byl na tři roky uvězněn po pokusu o ilegální přechod hranice do tehdejšího „Západního“ Německa (NSR). Po propuštění byl v roce 1980 do NSR odsunut jako nežádoucí a tam také ve Stuttgartu žil až do opětovného sjednocení Německa. Říká, že se rád vrátil domů a mohl si zde uskutečnit svůj sen o modelové železnici. Hrdost neskrýval ani nad opravdovým úspěchem svého díla. První plány na vybudování Železničních světů se mu v hlavě zrodily v roce 2002 a v roce 2005 se začalo stavět. Otevřeno bylo poprvé na Velikonoce roku 2007 a za první sezónu do konce téhož roku přišlo 75 000 návštěvníků. A to opravdu úctyhodné číslo.

V milé společnosti Hanischových jsme strávili několik příjemných hodin, ale ve 13:30 musíme pokračovat dál, abychom včas dorazili na smluvené místo v Bad Schandau, kde jsme očekáváni u další atrakce. Pan Hanzl nás autem vzal do Bad Schandau na náměstí, kde jsme se s ním rozloučili a poděkovali za pomoc. Dál už je všechno na nás. První, co jsme udělali, byla cesta do nejbližší hospůdky na oběd. Musím říci, že ceny jsou zde poněkud vyšší než u nás, ale opravdu dobře jsme se naobědvali. Dali jsme si řízek (to byl ale echt šnicl) s bramborem a oblohou za 8 euro (cca 190 Kč) a k tomu jedno pivko bratru za 3 euro (cca 70 Kč). Ale zase na druhou stranu – v Praze by stál podobný oběd úplně stejně. A tak jsme jednu stranu překvapeni, že už pro nás v Německu není návštěva restaurace vyloučená.

Dnešní městečko Bad Schandau (Žandava) si stále uchovává romantický vzhled minulých let, kterému dominuje malebné historické centrum. Na zdejším náměstí Marktpatz si nelze nevšimnout staré kašny, historického hotelu „Zur Krone“ a především kamenného evangelického kostela Johanniskirche, který byl postaven v roce 1709. Výrazná kostelní věž je nepřehlédnutelnou dominantou celého labského údolí.

Tyto historické památky ale nebyly hlavním důvodem naší cesty. Míříme proto do lázeňského parku, kde je počáteční stanice Kirnitzschtalbahn (Křinické údolní dráhy) s názvem Bad Schandau – Stadtpark. Zde nás již očekává ve smluvený čas pan Tino Gräfe, jeden z řidičů tramvaje této technické památky. Velmi vzorně se nás ujal a zasvětil nás do historie dráhy i její současnosti, umožnil natáčení u řidiče, během jízdy a vůbec k nám byl velmi milý a pozorný. Musím říci, že se o Němcích říká, jaké to jsou chladné čumáky, ale během této naší cesty nemůžeme s tímto klišé souhlasit. Tramvají jsme dojeli až na konečnou stanici, kde jsme měli dost času podívat se na vodopád, který každých 30 minut zesílí nadrženou vodou uvolněním stavědla, protože potok jinak není příliš vodnatý – však také nemá kde vodu nabrat, když pramení nahoře nad skálami. Tato atrakce je vlastně také technickou památkou, neboť se zde provozuje již od roku 1830.

Od vodopádu odjíždíme do Bad Schandau tramvají v 16:10 a v konečné stanici Stadtpark ještě točíme s panem Gräfem rozhovor do reportáže. Pěšky se vracíme přes náměstí k přístavišti a k cestě na druhou stranu Labe využíváme převozu, na který platí i naše jízdenka Labe-Elbe. V 17:40 odjíždíme vlakem zpět do Česka, čímž tento hezký výlet za malými, středními i velkými dráhami skončil.

Historie vzniku Kirnitzschtalbahn (Křinické údolní dráhy)

Stavba Křinickým údolím z Bad Schandau byla plánována již v 70. letech 19. století z důvodu vzrůstajícího turistického ruchu v Saském Švýcarsku. K realizaci však došlo až v devadesátých letech 19. století, kdy byla založena společnost „Executiv-Comite pro stavbu a provoz tramvaje s motorovým pohonem ze Schandau přes Lichtenhainer Wasserfall až k hospodě Kirnitzschtal­schänke“. Ministerstvo vnitra povolilo stavbu a provoz dráhy dne 22. prosince 1893 a dne 7. března 1894 dala souhlas městská rada v Schandau a zavázala společnost k položení kolejí od Městského mlýna po hranici města do poloviny května 1897. Svého času byla dokonce diskutována myšlenka trasu tramvaje prodloužit přes české hranice, údolím Kamenice a Labe od Hřenska pak měla vést zpět do Schandau, takže by vznikla okružní trať. Zkušební provoz na prvním úseku dráhy o délce 8,3 km začal dne 25. května 1898, nejvyšší rychlost ve městě činila 6 km/h, mimo město pak 15 km/h. Na nebezpečných úsecích byly instalovány varovné návěsti. Dne 27. května 1898 byla provedena úřední zkušební jízda, 28. května se pak konalo slavnostní otevření, přesně ve 12.00 se vydaly na cestu první tři vozy. Přes vícero vykolejení dorazily ve 13.00, doprovázeny salvami z hmoždířů, k vodopádu, kde se konal studený bufet pro 100 účastníků slavnosti.

Vedení trati a zastávky

Tramvajová trať vede 8 kilometrů podél říčky Kirnitzsch (Křinice), která dala jméno celému údolí i dráze. Říčka pramení na českém území a ústí po 40 kilometrech v Bad Schandau do Labe. V roce 1898 začínala trať původně v centru Bad Schandau u hotelu Lindenhof, tato stanice však musela být v roce 1963 zrušena, neboť překážela rozvíjejícímu se automobilovému provozu na významné silnici do Čech. Nové obratiště bylo posunuto o 300 metrů dále směrem do údolí, kde také vznikla nástupní stanice Stadtpark. Trať vede odsud kolem Rehabilitační kliniky, dřívějších Kneippových lázní (otevřeno 1936), kde se v letech 1898 – 1902 nacházela výhybna Kurhausweiche. Na konci území města leží další zastávka Pflanzengarten, asi 2 kilometry za ní se nachází vozovna umístěná v lese, před kterou v roce 1900 vznikla výhybna. Dále trať pokračuje k zastávce Waldhäusel, kde se do roku 1900 nacházela výhybna (poté přenesená k vozovně). Až do zastávky Ostrauer Mühle s vyhlášeným autokempinkem se trať klikatí úzkým údolím mezi skalami. U zastávky Mittelndorfer Mühle se úzké skalnaté údolí rozšiřuje v délce 2 km. Tato zastávka byla zřízena teprve v roce 1972. Za velkým obloukem následuje zastávka Forsthaus (hájovna), kde se do dvacátých let dvacátého století nacházela dnes zrušená výhybna. Další výhybna vznikla v roce 1904 a je nazývána Schneiderweiche. Další zastávkou na trati je Nasser Grund (Mokrý Žleb), která se do roku 1972 nacházela v nepřehledné zatáčce a pak byla přeložena o 300 metrů směrem dále do údolí. Do roku 1937 se o 300 metrů dále nacházela výhybna Kroatenschlucht (Chorvatská propast). Po dvou rovných dlouhých úsecích následuje předposlední zastávka Beuthenfall, za kterou trať prochází úzkou zatáčku v nejužší skalní roklí celé tratě, v místě zvaném Fischkopf (Rybí hlava). Ještě 1 kilometr cesty a tramvaj přijíždí na konečnou stanici Lichtenhainer Wasserfall (Lichtenhainský vodopád). V době otevření se konečná stanice jmenovala Velký vodopád nebo Vodopád.