Cesty a památky

Poslední den našeho pobytu v Káhiře se vydáme do tzv. „islámské Káhiry“. Co přesně tohle označení znamená nevím, protože si myslím, že tahle část města není o nic víc islámštější, ne jiné části města. Každopádně je to kouzelná část Káhiry, kterou by neměl nikdo vynechat. Pokaždé, když se na Saladínově náměstí (Midán Salah ad-Dín) zanoříme do spleti uliček, z kterých ční k nebi stovky minaretů, zmocní se nás pocit skutečného Orientu. Ne náhodou je Islámská Káhira od roku 1979 zařazena na seznam světového dědictví UNESCO, protože její památky i atmosféra jsou neopakovatelné. Islámskou Káhiru jsme již opakovaně prošli několikrát, pokaždé, když jsme tady. Nenavštívit takovou Ibn Túlúnovu mešitu si ani neumíme představit. Její spirálovitý minaret byl vlastně výzvou již na propagačních letácích před první cestou do Egypta, dodnes si pamatuji,jak mě tahle prastará stavba fascinovala ještě před tím, než jsme se jí poprvé dotkli.

Na nedalekém náměstí Talaata Harby (Midán Talaat Harb), což byl přední egyptský ekonom a zakladatel Banque Misr (Egyptská národní banka) v roce 1920, si chytáme taxíka a necháme se hodit – kam jinam – k mešitě Ahmad Ibn Túlúna. Je to nejstarší mešita ve města v původní podobě a také největší mešita co do rozlohy, zabírá plochu 26 318 čtverečních metrů. Podle zachovaných nápisových desek byla postavena v letech 876–879 n. l. generálem Ahmadem Ibn Túlúnem, který byl vyslán vládnout do Káhiry v 9. století abbásovským chalífou z Bagdádu. Ten si pro její stavbu vybal malé návrší Džebel Jaškur (Hora díkůvzdání) o kterém jedna místní legenda praví, že právě zde spočinula Noemova archa po potopě světa (odchylně od starozákonní verze s horou Ararat). Její architektura je inspirována abbásovskými stavbami v dnešním Iráku a je velmi podobná, především spirálovitým minaretem, staré mešitě v irácké Samaře (z roku 851). Ibn Túlún doplnil k původnímu vzoru i vlastní inovace a podle historiků umění je zde poprvé použit lomený oblouk, který o 200 let později převzali křesťané do evropské gotiky. Uprostřed rozlehlého nádvoří stojí kašna na rituální omývání, kterou v roce 1296 doplnil mamelucký sultán Ladžin, který také nechal upravit do současné podoby minaret. V celé té ohromné mešitě jsme sami, a tak nic nebrání tomu, abychom si vychutnali tu jedinečnou atmosféru. Na závěr jdeme ještě na minaret okouknout okolí – je z něj nádherný pohled na Káhiru. U vstupu se k nám přidal maník s bouchačkou za pasem (schovanou pod sakem) a dělal nám mlčenlivý doprovod. Jsme na to tady zvyklí, jen nevím co to přesně znamená. Buď nás hlídá, abychom nezničili nebo neznesvětili mešitu, nebo nás má chránit bůh ví před čím. Když jsme vylezli až nahoru, otevřel se nám neopakovatelný pohled na okolní domy, jejich zaneřáděné střechy, zevlující káhiřany a také na citadelu, minarety madrasy sultána Hassana a mešity Rifájí, v dáli pak minarety al-Azhar a celý ten ruch dole, prostě paráda. Jak tak koukáme kolem, na minaretu sousední Sergamišovy madrasy jsou kluci z Česka, co s námi bydlí na hotelu Dahab. Oni vyfotili nás a my je. Docela náhodička. Když jsme se dost vykoukali, jdeme dolů a pokračujeme v prohlídce města. Nejprve jdeme do sousedního muzea Gayer-Andersonova muzea, které přímo sousedí s mešitou. Muzeum tvoří dva domy – větší z nich postavil v roce 1632 Muhammad al-Haž Salem Galman ibn al-Gazzar a menší v roce 1540 Abdel-Qader al-Haddad. Oba domy byly později v úrovni 2. patra spojeny chodbou a vytvořily tak jeden dům. Ten v letech 1935–42 obýval britský major John Gayer-Anderson,který ho naplnil orientálními sbírkami ze svých cest a které tvoří základ dnešního muzea. Další zastávka je u Sargatmišovy madrasy, dovnitř ale nejdeme. Ta sousedí s Ibn Túlúnovou mešitou ze severu. Tato madrasa s mešitou byla postavena v roce 1356 emírem Sargatmišem na místě obytných domů a kromě výuky práva a náboženství umožňovala ubytování chudým studentům. Když byl emír v roce 1358 zavražděn, byl pohřben v hrobce s kupolí, která nezakrývá perské vlivy. Pokračujeme po ulici Saliba (as-Saliba), což doslova znamená „křižovatková ulice“. To má svoje opodstatnění, protože je jednou z hlavních ulic islámské Káhiry, jsou na ní soustředěny staré středověké budovy, školy, soudy, mešity a nemocnice. Zastavili jsme se u Šeikovy mešity a khaqahu z let 1349–55, které byly pojmenovány po Amiru Šeikovi, generálovi sultána Hassana. Khaqah je slovo z perštiny a znamená „místo pro rozjímání“ a k tomu je určen celý systém chodeb a malých sálů stranou od modlitební místnosti. Zase jsme zde byli sami a tak se hodilo na chvíli si sednout na koberce. Mešita je moc pěkně opravená a tak se bylo na co koukat. Kolem velmi hezkého starého Sabil-Kuttabu, což je volně stojící škola mimo mešitu (ta se jmenuje madrasa), který postavil v roce 1479 sultán Kajtbáj jsme se přesunuli konečně na hlavní náměstí islámské Káhiry – Saladínovo náměstí (Midán Salah ad-Dín).

Tohle náměstí se mohutnou bránou Bab al-Azab otevírá do Káhirské citadely, kam ale tentokrát nezamíříme, protože vchod je z úplně druhé strany a to bychom nestihli. Pouze zvenčí tedy obdivujeme mohutné hradby, nad kterými se tyčí štíhlé minarety mešity Muhammada Alího. Jim tvoří protiváhu neuvěřitelně kompaktní a kolosální komplex mešity a madrasy sultána Hassana, postavené v letech 1356–62. Tato stavba byla větší než ostatní do té doby postavené mešity v Káhiře a dnes je považována za nejkrásnější stavbu rané mamlúcké architektury. Mešita je 150 metrů dlouhá, 70 metrů široká a její jednolité stěny sahají až do výšky 38 metrů. Proto působí také jako pevnost. Dovnitř se vstupuje vysokým, hluboko zapuštěným vchodem, od kterého vede temná chodba na nádvoří, do kterého se mohutnými lomenými oblouky otevírají čtyři ívány. Z každého ívánu vedou dveře do rohových přístaveb, kde sídlily školy a kde také byly obytné části a společné prostory pro učitele a studenty, uspořádané kolem nádvoří. Z hlavního ívánu vedou mohutné bronzové dveře do mauzolea sultána Hassana. Mešita byla několikrát poničena při bojích mezi znepřátelenými mamlúckými frakcemi a také odstřelováním Napoleonova vojska z citadely na počátku 19. století. V těsném sousedství, oddělena jen úzkou uličkou, je mešita ar-Rifáí. Má sice podobně impozantní rozměry a napodobuje mamlúcký sloh, je ale o 550 let mladší. S její stavbou bylo započato v roce 1867 a ukončena byla až v roce 1912. V mešitě ar-Rifáí jsou pochováni členové královské rodiny moderního Egypta, včetně Ismáíla a krále Fárúqa, pochován je zde i poslední íránský šách Rezá Pahlaví.

Tyto památky jsme navštívili při minulé návštěvě Káhiry, proto ani dovnitř nepůjdeme. Míříme do ulice at-Tabana, kde se na nás nalepil nějaký týpek a že nás vezme do Marídáního mešity, celou dobu něco mlel, že se nedal zastavit. Cestou nám vyprávěl o opravě Modré mešity (Aqsunqur) ze 14. století, vyzdobené uvnitř nádhernými keramickými obklady. Tuhle mešitu i její minaret jsme navštívili již dvakrát, ale tentokrát je celá v lešení. Je to fajn, že se konečně dočkala opravy, je opravdu nádherná. Na blízkém náměstíčku přecházíme na ulici Ad-Darb al-Ahmar což znamená „Červená ulice“, která byla tepajícím srdcem Káhiry ve 14. a 15. století. Na ní se nachází mešita al-Maridání, kterou nám slíbil chlápek, co kolem nás poskakoval už od Saladínova náměstí. Což o to, mešita je to krásná, postavená byla v roce 1339 a spojuje v sobě mnoho různých stavitelských a architektonických prvků (žulové sloupy z faraonského chrámu, oblouky a sloupy napodobující římské stavby, fontána z osmanské doby …) ale když na nás strážci mešity zkusili fintu, ať přispějeme do kasičky a 20 EL (70 Kč) jim bylo málo, mešitu jsme opustili a nenápadně se od nás vypařil i ten chlápek, který asi za své „průvodcovské služby“, o které ho nikdo neprosil, asi očekával tučnější bakšiš. Ale my jsme se ho alespoň zbavili a mohli jsme v klidu dojít k nádherné městské bráně Báb Zuweila se sousední mešitou sultána Muadžada. Nejprve jsme ale zahnuli na nedaleký tzv. Egyptský trh (súk) na ulici Šarí al-Chadžamíja (= ulice výrobců stanů). Tady je opravdu barvitý trh, každý tvrdí že lepší, než profláknutý Chán al-Chalílí, kam tak jako tak míříme. Tento súk je naprosto neturistický a taky prodavači na nás koukají, kde jsme se tu vyloupli. Máme od Julči, co s námi byla v Libanonu a Sýrii úkol koupit jí pytlík sušené máty, půl kila toho nejtmavšího kakaa a taky pytlík mleté skořice. Nic jiného na trhu koupit nechceme, snad jen pro sebe trochu ořechové chalvy, sušenou mátu a ibiškový květ – ten z Asuánu. Je nejlepší na světě. Ať se snažíme sebe víc, nic se nám nelíbí a když již na koření narazíme, není to ono. Ale jak to tak s nákupy v orientu je, není kam spěchat.

Vracíme se tedy zpět k bráně Zuweila. Konečně si ji můžeme prohlédnout, byť ve spodní části je lešení, protože se opravuje (permanentně, minule byly v lešení minarety). Tahle brána byla postavena v roce 1092 a je to poslední z jižních bran středověké fátimovské Káhiry (al-Qáhiry). Název Zuweila pak získala od jména berberského pouštního kmene, jehož členové byli obávanými strážci této brány. Původně bylo na dnes zastavěné ploše před bránou popraviště a hlavy odsouzených se pro výstrahu vystavovaly právě nad průjezdem. Naposledy se tak stalo docela nedávno – v roce 1811 zde nechal Muhammad Ali vystavit hlavy useknuté mameluckým vůdcům, které pozval a nechal zmasakrovat v káhirské Citadele. No, to musela být podívaná… Dva minarety nad bránou patří k sousední mešitě sultána Muadžada (al-Muadžad), která byla postavena v letech 1415–21 na místě vězení, kde byl pozdější sultán Muadžad vězněn ještě coby šejk. Při pobytu ve vězení slíbil Bohu, že pokud se z něj dostane, postaví na místě kobky mešitu. A tak se i stalo. Mešita je dnes jednou z nejkrásnějších ukázek mamelucké architektury v Káhiře a minarety jsou přístupné – prý je z nich nejlepší výhled na islámskou Káhiru. My jsme tam nešli, protože pomalu začínáme mít skluz v programu a den se přehoupl do své druhé půli. Od mešity pokračujeme trhem s koberci a látkami (bývalý hedvábný trh), kde sledujeme při práci výrobce koberců, ale taky se musíme pohoršit nad dost nevkusným oblečením, které má s orientální kvalitou a kouzlem pramálo společného. Obyčejný levný, nevkusný a sytě přebarvený šmuk z Číny. No tak trochu dnes vypadá tento slavný súk jak vietnamské tržiště v západních Čechách.

Rychle tedy po lávce přes rušnou ulici al-Azhar vstupujeme do slavného chánu al-Chalílí, největšího afrického trhu, který byl založený již ve 14. století. To je pochopitelně svět sám pro sebe a obrovský mumraj lidí. My nakonec pouze kupujeme zamýšlené koření, přičemž pochopitelně probíhala známá smlouvací hra, na jejímž konci jsme byli jakž tak spokojeni a oni velmi spokojeni. Ale máme všechno a můžeme se vydat na cestu k hotelu a na očekávaný oběd. Taxíkem jsme se nechali hodit na hlavní Ramessovo nádraží, které důvěrně známe, ale chtěli jsme klukům ukázat tuto dopravní pozoruhodnost. Minimálně pro Vítka bylo setkání s egyptskou železnicí zajímavé. Kolikrát jsme již na toto nádraží přijížděli nebo z něj odjížděli? Krásné vzpomínky. I na Národní železniční muzeum, kam je přístup z 1. nástupiště a kterém jsme natočili i reportáž do Objektivu České televize. Teď je tedy momentálně zavřené, celá budova se opravuje (a muzeum si to opravdu zasloužilo). Metrem pokračujeme do stanice Sadat na náměstí Midán Tahrír u muzea, odkud je to již kousek. Nejprve ale míříme na oběd. Po zákusku v podobě dobrého kebabu spěcháme do naší oblíbené, a již vícekrát navštívené, restaurace na ulici Champollion, kde se podává národní egyptské jídlo košerí. To bylo původně postním jídlem koptských křesťanů; jedná se o bezmasé jídlo, nad kterým zajásá každý vegetarián a pro nás masožravce je zajímavým zpestřením jídelníčku. A co ho tvoří? Vařená rýže, čočka, makarony, to vše smíchané s česnekem a pikantní rajčatovou omáčkou, navrch zasypané dozlatova osmaženou křupavou cibulkou. Jak to tu píši, hned se mi seběhly sliny. Když jsme spořádali každý svou misku, jdeme konečně na hotel odložit věci, abychom mohli vyrazit za posledním programem v Káhiře před naším návratem domů. Cestou na hotel nám nemohlo uniknout rojení káhiřanů, kteří se mohutně připravovali na večerní fotbalové utkání Egypt – Alžír při kvalifikaci na fotbalové mistrovství světa v roce 2010. Egyptu šlo o hodně – buď postup nebo pád. A tomu odpovídala i podvečerní nálada ve městě.

Nakonec jsme si nechali návštěvu Káhirské věže (Burž al-qáhira), která se do výšky 187 metrů (o 45 metrů vyšší než Chufuova pyramida) tyčí uprostřed nilského ostrova Gezíra. Při minulých návštěvách Káhiry jsme se jí vyhnuli – ale byla to chyba. K věži jsme se vydali taxíkem, což se ukázalo být chybou, protože ve městě již byla odpolední špička. Sunuli jsme se v koloně pomalu vpřed a asi za 30 minut jsme na místě. Jak se později ukázalo, pěšky trvá cesta stejně dlouho. Okolí této káhirské dominanty je nádherně upravené a velmi slušná byla i cena 70 EL = 245 Kč. Děti žádná sleva, tedy za výhled za město jsme dali dohromady bezmála 1000 Kč. No ale – jak často se zase člověk kouká z Káhirské věže? Věž nechal v letech 1956–61 postavit prezident Gamal Abdul Násir podle návrhu místního architekta Nauma Chebibza za peníze, které mu Američani poskytli na nákup jejich vlastních zbraní. Někdy se ji proto také přezdívá „dlouhý nos na Američany“. Každopádně věž má nádherný tvar trubky obtočené jakoby proutím, vrcholící korunou v podobě lotosového květu. Nad monumentálním portálem se širokým vstupním schodištěm z asuánské růžové žuly je ohromná orlice – znak Egypta. Oproti tomu vzdušná vstupní hala je vyzdobena barevnými okny a nástěnnou mozaikou znázorňující tradiční i současné výjevy ze života egypťanů a zde se také nastupuje do rychlovýtahu, do kterého nás pozval portýr. Nejprve zastavujeme u otáčivé restaurace (ta se dokola otočí za 70 minut a tak během jídla si návštěvník může vychutnat pohled na město ze všech stran. My ale jedeme ještě jedno patro a pak ještě kousek pěšky a jsme na vyhlídkové terase. Dole pod námi tepe svým rytmem Káhira, město, kterému se nic nevyrovná. Po ulicích a mostech se valí kolony auto, 15 kilometrů na jihozápad se v oparu rýsují tři špičky pyramid u Gízy a prostředkem se líně valí k moři majestátní Nil. Chodíme kolem dokola a nevíme, kam se dívat dřív. Vyčkali jsme zde do západu slunce, kdy se celé město ponořilo do tmy a vracíme se dolů. Nechápu, jak jsme dosud mohli tohle místo míjet – určitě nelze říct, že člověk zná Káhiru, když nebyl tady nahoře.

Přes Andaluzské zahrady se vracíme k Nilu a přes nejbližší Most 6. října (nazvaný podle války proti Izraeli v roce 1973) přecházíme již za tmy řeku. Kolem nás se valí tisíce aut, z kterých vlají egyptské vlaky, volají rozdovádění lidé (nejen muži, ale i ženy) a zdá se, že fotbalové šílenství zde zasáhlo každého. Skočili jsme si ještě na poslední večeři a jdeme se na hotel ještě prospat. Tedy to jsme plánovali – celá Káhira v ulicích fandící svému týmu nám to moc nedovolila. Zcela spolehlivě jsme přesně věděli, co se děje a jak zápas probíhá. Egypt prohrál a na mistrovství světa ve fotbale tentokrát postupuje Alžírsko. To ale již spíme, abychom lépe přežili noční přesun domů. V 1:00 hod. nás probudil budík, balíme a vypadli jsme z hotelu Dahab. Kdy zase pojedeme tím stařičkým rozhrkaným výtahem, u kterého nevěříme, že až příště přijedeme, že tu stále ještě bude? Na ulicích je již klid, trousí se jen posmutnělé skupinky mladíků a zdálo se, že dnes se podívali i na zoubek nějakému tomu alkoholu – Alláh k nim jistě bude dnes večer přívětivý a přivře obě oči. Taxíkem jsme již zcela prázdnými ulicemi za 30 minut na letišti a zase ten známý kolotoč odbavení … pasové kontroly … 3,5 hodiny letu … a přistáváme v Praze.

Tak daleko a tak blízko je Káhira! Včera jsme koukali na západ slunce nad pyramidami, usínali za šplouchání Nilu a ráno již vítáme východ slunce z vlaku mezi Prahou a Kolínem.