12. května 2024
Naše letošní putování Německem začalo v Horní Lužici (Hornja Łužica, Oberlausitz), která je dnes součástí svobodného státu Sasko. Jedná se o historické území, které je od roku 1945 rozdělené mezi Německo a Polsko. Již od raného středověku byla jablkem sváru mezi zájmy českého, polského i německého státu, většina území však byla již od 11. století ovládána pražskými Přemyslovci. Od roku 1329 pak byla po dalších 300 let jednou ze zemí Koruny české, kdy ji čeští králové udělovali v léno saským kurfiřtům. Státní hranici mezi Německem a Polskem dnes tvoří řeka Lužická Nisa, pramenící nedaleko Nové Vsi nad Nisou v Libereckém kraji. Na jejím středním toku, asi 100 kilometrů od Liberce, leží lázeňské město Bad Muskau, česky, hornolužicky i polsky nazývané Mužakov. A tam jsme se vydali plní očekávání, co zajímavého uvidíme.
Ubytovali jsme se v centru tohoto lázeňského města, v hotelu Kulturhotel Fürst Pückler Park, kde jsme se později setkali s místní průvodkyní, paní Sophií Geisler, která nás provedla zámkem, parkem i lesní železnicí. Je to fajn, mít k ruce někoho, kdo to v místě zná a kdo nás upozornil na všechny možné zajímavosti, které by nám třeba jinak unikly.
Nejprve jsme vyrazili na prohlídku zdejšího zámku, který byl postavený na místě středověkého volního hradu, který je zmiňovaný již v listině Karla IV. z roku 1361. Současnou novorenesanční podobu získal až v 19. století za hraběte Hermanna von Pückler, jeho nejvýznamnějšího držitele. Bohužel zámek na konci druhé světové války zcela vyhořel a v troskách zůstal dalších 50 let. Od roku 1995 do roku 2011 pak probíhala jeho kompletní obnova, od jejíhož ukončení je přístupný pro turisty. Hlavním cílem nově opravených interiérů bylo připomenout život a dílo již zmíněného Hermanna von Pückler. Byl to nejenom šlechtic, ale také zapálený cestovatel, významný spisovatel a zahradní architekt. Podle starých fotografií bylo obnoveno hned několik zámeckých komnat, jako třeba Pücklerova pracovna, kde v roce 1834 napsal svoje nejslavnější dílo Rady o zahradní architektuře a pětisvazkové dílo Tutti Frutti o evropské společnosti na počátku 19. století, nebo zámecká knihovna s nádhernými štuky ze 17. století. Další část expozice je pak věnována Pücklerovým cestám po světě, při kterých navštívil třeba Egypt nebo Itálii. Vyprávěním zážitků z cest uchvátil třeba v roce 1836 posluchače v zájezdním Morgensternově hostinci v Brně Králově Poli. Byl zde ubytován na pozvání tehdejšího majitele panství z rodu von Schaffgotsch. Stal se velmi populárním, a protože používal pseudonym nejprve Tutolasso (tj. zcela vyčerpaný) a po čase Semilasso (tj. zpola odpočinutý), souhlasil s tím, aby hostinec pojmenovali po něm Zum Semilasso (česky U Semilassa). Dodnes existuje pod názvem Semilasso jako kulturní centrum v ulici Palackého brněnské čtvrti Královo Pole. Celá expozice je pojata interaktivně a s jeho nejvýznamnějším dílem, koncepcí přilehlého zámeckého parku, se návštěvníci seznámí pohodlnou projížďkou na vozíku. Skutečný park si pak lze užít podobně, z kočáru taženým koňmi. Jako jsme si to dopřáli my. Mužakovský park (Muskauer park, Park Mużakowski) se oficiálně jmenuje Pücklerův krajinářský park Mužakov (Fürst-Pückler-Park Bad Muskau) a je se svou rozlohou 830 hektarů jedním z největších a zároveň kompozičně nejpropracovanějších anglických parků v celé kontinentální Evropě. Z celkové rozlohy parku bylo 560 ha zapsáno v roce 2004 na seznam seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V současnosti se přibližně dvě třetiny parku nacházejí na polském území a jedna třetina na německém, hranici tvoří řeka Lužická Nisa. Chvíli tak návštěvník prochází po německé části a po překročení některého z mostů se rázem ocitne v sousedním Polsku. Park po obou březích řeky navrhl Herman von Pückler podle vlastních zásad vydaných v roce 1834, je dnes považován za vrcholné dílo uměle vytvářené krajiny. Jeho hlavní zásadou bylo, že nejvyššího stupně krajinného zahradnictví je dosaženo tehdy, pokud se zdá, že se opět stalo přírodou, ale v ještě ušlechtilejší podobě. Do areálu parku začlenil i tak zvaný starý zámek, který dnešní vzhled získal přestavbou v roce 1644. Z té doby pochází i skvostný raně barokní portál s aliančním znakem Kurta z Callenbergu a jeho ženy Uršuly Kateřiny z Donína.
S již tolikrát zmiňovaným šlechticem souvisí i jedna místní delikatesa. Vyhlášená třívrstvá smetanová zmrzlina Princ Pückler. Recept na ni pro něj sestavil roku 1839 pruský královský dvorní kuchař Louis Ferdinand Jungius. Tajemství spočívá v kombinaci ovocných příchutí. Stejně jako snad každý návštěvník Bad M uskau, i my jsme ji ochutnali a chutná ... průměrně. Omlouvám se za takové hodnocení. Špatná pochopitelně není, ale z dnešního pohledu moderních chutí ani žádný zázrak.
Po příjemném osvěžení jsme zamířili na stanici lesní železnice (Waldeisenbahn Muskau - WEM), která okraj města spojuje s Bílou Vodou a Kromolou, jak se hornolužicky nazývají městečka Weißwasser a Kromlau. Jedná se o poslední provozovanou lesní železnici v Německu. Za jejím vznikem stál v roce 1895 majitel panství hrabě Herman von Armin, který na konci 19. století podporoval rozvoj průmyslu v této oblasti. Původně byly vagóny tažené koňmi, ale již rok od spuštění provozu je nahradily parní lokomotivy a o mnoho let později lokomotivy dieselové. Rozchod kolejí je pouhých 600 milimetrů a systém tratí měřil v době zrušení, tedy v roce 1978, 75 kilometrů. Po roce 1990 převzal opuštěnou železnici spolek nadšenců a od roku 1995 byly zahájeny pravidelné jízdy pro turisty z Bad Muskau do Kromlau na trati dlouhé 12 kilometrů. Ročně se jich vláčkem sveze okolo 50 000. Krajinu okolo trati tvoří jednak hluboké lesy, ale i četná jezírka s kyselou vodou, která vznikla zatopením propadlých šachet po hlubinné těžbě.
Po výstupu z vlaku v Kromlau se rázem ocitáme v jiném světě. V právě rozkvetlém zámeckém parku s největší sbírkou azalek a rododendronů v Evropě. Ten má rozlohu přibližně 80 hektarů a vznikl po roce 1842, kdy zdejší panství koupil Hermann Friedrich Rötschke. Ten nejprve přestavěl starší hospodářský dvůr na romantický zámek s věží a kolem něj začal s budováním krajinářského parku přesně podle zásad sepsaných Hermanem Pücklerem. Pro svoje hosty v něm nechali postavit tak zvaný Kavalírský dům ve stylu švýcarského venkovského obydlí. Park je protkaný sítí značených cest s rafinovaně umístěnými sochami, zejména antických božstev, a dalšími drobnými stavbami z tmavého čediče. Ten pochází z lomů nejen v Sasku, ale i z okolí Kamenického Šenova. Z něj jsou všechna díla na uměle vyhloubeném Rakotzsee, tedy Račím jezírku, zejména pak Račí most, kterému se, neznámo proč, říká také Most ďáblův. Po něm se sice nesmí přecházet, ale turisty láká zejména pro kompozici s útvarem zvaným Kamenné varhany a také proto, že jeho zaoblení bylo navrženo tak, aby spolu s odrazem na vodní hladině vytvářel iluzi dokonalého kruhu.
Po prohlídce parku usedáme do auta a přesouváme se do spolkové země Braniborsko, kde na nás čekají další zajímavosti.