Cesty a památky

Cesta vedla údolím řeky Neretvy a kousek za hranicemi jsme míjeli nesmírně malebné město Počitelj se středověkou pevností a Šisman Ibrahim-pašovou mešitou. No a pak už to byl kousek do samotného Mostaru, o kterém jsme toho už hodně slyšeli a tak jsme měli velké očekávání. Ovšem, vedro je dnes dost značné, teploměr ukazuje neuvěřitelných 36 °C!

Na rozdíl od Dubrovníku, v Mostaru bylo parkování bezplatné, zaparkovali jsme v pohodě u kostela sv. Petra prakticky téměř v centru. Jakmile jsme se z rozpáleného asfaltu ocitli na lesklé kamenné dlažbě křivolaké uličky Oneščokova, okamžitě nás pohltila jedinečná orientální atmosféra, od které jsme si již pomalu odvykli. Po obou stranách ulice se tísní krámky, přecpané vším možným, od rukodělných výrobků, jako např. koberce, či dřevořezby, až po úděsné kýče. Také jsou tu roztomilé kavárny a ceny výrazně menší, než v Chorvatsku. A také nesrovnatelně méně turistů, než třeba v Dubrovníku - a tak nám tu bylo opravdu příjemně.

Mostar je páté největší město Bosny a Hercegoviny, má 105 000 obyvatel a leží na řece Neretva. Až do středověku byl jen malinkou osadou u řeky Neretvy, využívaly se spíše pevnosti v okolních horách. Pod vládu osmanských Turků se osada dostala v roce 1468 a tehdy začala výstavba nového, do značné míry orientálního města. Tak jako v jiných tureckých městech zde vznikly čaršija, centrum obchodu a řemesel, a mahaly, okolní obytné čtvrtě. Mostar se tehdy jmenoval Köprühisar, v překladu pevnost u mostu. Od konce 16. století se stal hlavním administrativním centrem říše v Hercegovině. Koncem 16. století a po celé 17. století zde vznikalo mnoho nádherných islámských staveb, mešit, medres (islámských škol), hamamů (lázní), mostů atd. Mostar se stal klíčovým obchodním centrem mezi bohatým Dubrovníkem i jinými pobřežními městy na straně jedné a vnitrozemím na straně druhé. Žili tu v míru vyznavači tří náboženství – islámu, katolického i pravoslavného křesťanství. V 18. století už Osmanská říše upadala, neustále propukaly sociální nepokoje a povstání, přesto Mostar ekonomicky i kulturně prosperoval. V roce 1878 ovládlo Bosnu a Hercegovinu Rakousko-Uhersko, byla postavena železnice, silnice, školy, další mosty a mimo historické centrum několik budov v architektonickém stylu připomínajícím Vídeň. Na přelomu 19. a 20. století se Mostar proslavil jako středisko literární tvorby, bosenkosrbští autoři, jako např. Alexa Šantić nebo Joven Dučić tu vydávali významný časopis Zora, který se vyjadřoval k řadě politických i společenských událostí tehdejší Bosny pod rakouskou správou. Po první světové válce se stal Mostar součástí království Jugoslávie, v časech Titovy Jugoslávie byl Mostar pevnou baštou socialismu a dařilo se mu i díky továrně na produkci hliníku, tabáku i vína. V roce 1992 vtrhla do Mostaru a jeho okolí občanská válka těsně po vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny. V první fázi bojovali Chorvati, obývající zejména západní břeh řeky Neretvy, společně s Bosňáky z východního břehu, proti srbským jednotkám, neboť Srbsko si toto území nárokovalo. Na jaře 1993 ale proti sobě obrátili zbraně i někdejší spojenci - hercegovští Chorvaté a bosenští muslimové. Stopy války, která pro město skončila uzavřením míru mezi hercegovskými Chorvaty a bosenskou vládou v roce 1994, jsou v ulicích Mostaru stále víc než patrné. Mostar do jisté míry zůstává rozděleným městem. Východní část a úzký pruh kolem Neretvy patří muslimům, západ je křesťanský (chorvatský). Obě části si žijí vlastní život, ale turista to prakticky nepostřehne. Nejsou tu zátarasy, zdi ani cedule a kavárničky vypadají stejně tam i tam. Hranice vede stále ještě v hlavách obyvatel.

„Mostar nebude Mostarem, dokud nebude znovu postaven Starý most,“ prohlásil před několika lety jeden místní komentátor. Starý most opět stojí. Zacelit jizvy na duši města ale bude chtít víc času než zacelit jizvy na jeho těle.

Stari most (Starý most) byl postaven architektem Mimar Hajrudinem, žákem slavného osmanského architekta Mimara Sinana v letech 1556-66, z nařízení sultána Sulejmana, řečeného Nádherný. Jeho jediný oblouk je široký 28,7 metrů a tyčí se 21 metrů nad hladinou Neretvy, věže Halebija a Tara na okrajích mostu byly vždy sídlem jeho strážců a za tureckých časů se tu skladovala munice. Dne 9. listopadu 1993 byl most zničen během občanské války po dvoudenním odstřelování. Kdo je vinen za jeho zničení se ale neví, nejčastěji se zmiňuje vůdce hercegovských Chorvatů Slobodan Praljak. Obnova probíhala v letech 2001-4, z víc než půlky byly použity původní kamenné bloky, které vylovili ze dna Neretvy v prosinci 1997 vojáci mezinárodních sil, chybějící díly byly vylámány ve stejném kamenolomu, odkud pocházel i původní materiál. V roce 2005 byl obnovený most zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Zajímavostí je, že v létě se z jeho nejvyššího bodu konají skoky do vody místních mladíků, kteří si tak již nejméně od konce 16. století dokazují mužnost a dospělost.

Ulice Kujundžiluk (starý bazar) hned za mostem je srdcem starého tureckého města, jeho název pochází od zlatníků. Jsou tu dodnes tradiční krámky a dílny řemeslníků, kteří své povolání předávají z otce na syna, prodávají se tu obrazy, výrobky tepané z mědi a bronzu, koberce, tradiční oblečení, starožitnosti, granátová jablka (symbol Hercegoviny) a slavné stećaky (zdobené středověké kamenné náhrobky). My jsme si tu koupili skvělý olivový olej a také med z květů granátovníků (kilovku za pouhých 5 marek, tedy cca 72 Kč).

Karađozbegova mešita (bosensky Karađoz-begova džamija) byla postavena v letech 1557-8 podle návrhu významného osmanského architekta Mimara Sinana pro Mehmeda ben Karađoze, synovce bosenského vezíra Rustema. Mešita byla za války také velmi poničena, dnes je však již zase opravena a z minaretu je hezký pohled na Stari most.

Když jsme prošli tyto nejvýznamnější památky ve starém městě a dostatečně se vynadívali na zelené vody Neretvy, ve stínu rozložitých stromů ve svahu pod mostem jsme se usadili v příjemné kavárničce, s nádherným výhledem na levý břeh řeky. Dali jsme si bosenskou (tureckou) kávu a zmrzlinu, za což jsme zaplatili jen 5 marek (72 Kč). Tím byl náš program zde vyčerpán a tak se vydáváme k nedalekým vodopádům Kravica, trochu se ochladit.