Cesty a památky

KRAKOV

Krakov je tradičním centrem vědy, kultury i umění, je to bývalé hlavní město Polska a dodnes je považováno za „srdce“ země. Nese hrdé čestné označení „Poloniae urbs celeberrima“. Leží v Malopolském vojvodství.

První stopy osídlení pocházejí ze 4. století a objeveny byly na vápencové skále Wawel. Legenda říká, že město na Wawelu založil kníže Krak nad jeskyní, obývanou stále hladovým drakem. V 8. století se zde udsazují první Slované (kmene Vislanů), když osídlovali tok řeky Visly a předpokládá se, že zdejší území bylo pod přímým vlivem Velkomoravské říše. Po zániku Velkomoravské říše připadá Krakov pod vládu českých knížat a již v 10. století patří k významným centrům obchodu. V polovině 11. století se za dynastie Piastovců stává hlavním městem Polska. Když v roce 1257 byla městu dána lokátorská práva podle Magdeburského práva, bylo rozšířeno zhruba do dnešní rozlohy. Za vlády českého krále Zikmunda Lucemburského se stal Krakov členem hansovního spolku. Doba největšího rozkvětu spadá do období vlády polského krále Kazimíra III. Velikého, který zde v roce 1364 založil  jagellonskou univerzitu (druhou nejstarší ve střední Evropě po Praze). Rozvoj města pokračoval za  jagellonců až do 16. století, kdy byl Krakov jako hlavní město mocného státu střediskem vědy, kultrury a byl velmi obdivován cizinci i opěvován básníky. V roce 1500 zde byla založena Hallerem první tiskárna. V roce 1596 bylo založeno nové hlavní město, Varšava, a význam Krakova začal upadat. Když bylo na konci 18. století Polsko rozděleno, Krakov připadl Rakousku. Po vzpouře v roce 1815 se sice město osamostatnilo, ale v roce 1846 je opět připojeno k Rakousku. Po Rakousko – Pruské válce v roce 1866 je opět Krakov nezávislý na Rakousku a stává se střediskem polského národního obrození, k novodobému Polsku však byl připojen až v roce 1918. Za 2. světové války byl Krakov okupován a velmi trpěl válečnými zločiny, ale většina historických památek byla naštěstí ušetřena. Význam města byl podtržen v roce 1978, kdy bylo zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO (World Heritage List), do něhož jsou zapisovány památky s mimořádnými univerzálními hodnotami.

Mezi nejvýznamnější památky patří Staré náměstí (Stary rynek), které je se svým rozměrem 200×200 metrů největším středověkým náměstím v Evropě. Na náměstí stojí dvouvěžový kostel P. Marie ze 14. století se slavným pětikřídlým dřevěným oltářem a uprostřed je městská věž s krytým bazarem Sukenica. Velmi zajímavé je i gotické opevnění, včetně cihlového barbakanu. Nejvýznamější památkou je pochopitelně královský hrad Wawel. První dřevěný hrad byl v 10. století založen českými knížaty, za Piastovců v 11. – 12. století vznikly první kamenné stavby (čtyřapsidová rotunda sv. Felixe a Adauta, kostel sv. Gereona a jiné rezidenční stavby, jejichž základy jsou odkryty na nádvoří hradu). Na konci 13. století byly vybudovány kamenné hradby, které byly v roce 1311 napojeny na městské opevnění. Po roce 1305 zahájil král Ladislav I. Lokýtek stavbu katedrály sv. Václava a Ladislava, kterou dokončil v 1364 král Kazimír III. Veliký. Od těch dob byli v katedrále korunováni všichni polští králové (celkem 37 korunovací) a také zde byli i pohřbíváni. Největší změny na hradě nastaly za krále Zikmunda I. Starého, který po roce 1500 nechal odstranit většinu starých budov a v letech 1502 – 36 na jejich místě vybudoval trojpalácovou královskou rezidenci. Stavbu vedl nejprve florentský mistr Francesco, po jeho smrti v roce 1516 pokračoval Bartolomeo Bereci. Ten při jižní straně katedrály postavil (1517–33) pro krále skvostnou pohřební kapli, označovanou za nejvýznamnější památku italské renesance severně od Alp. V letech 1632 – 48 byl Wawel opevněn bastiony, přesto neodolal Švédům, kteří ho od roku 1655 okupovali a v roce 1702 vypálili. Hrad byl sice v následujících letech opraven, ale v roce 1794 ho obsadili a vyrabovali Prusové, přičemž odvezli všechno zlato a korunovační insignie polských králů. Za rakouské okupační správy byl královský palác upraven na kasárna, dolní zámek na vojenský lazaret a z nádvoří bylo cvičiště. V této době bylo částečně zbořeno staré opevnění a postaveno nové, moderní. Rakouská vojska opustila Wawel postupně v letech 1905 – 11. Obnovu hradu zastavila 2. světová válka, během níž byly bohužel některé budovy přestavěny pro potřeby německé okupační správy. Renesanční královský palác byl po opravě zpřístupněn veřejnosti a jsou zde k vidění „královské komnaty“ se sbírkou 142 vlámských nástěnných koberců (dochovaných z původních 350), vyrobených pro krále Zikmunda I. Starého v Bruselu. V katedrále jsou pohřbeni polští králové, královny i princové a princezny, uloženi do mnoha krásných sarkofágů. V kryptě je mimo jiné pochován i Adam Mickiewicz po boku dalších národních hrdinů.

MALBORK (MARIENBURG)

Město Malbork leží na řece Nogat v severním Polsku, Pomořském vojvodství. Nejvýznamější památkou široko daleko je ohromný křižácký hrad, který zabírá rozlohu 250 000 m². Je to nejrozlehlejší gotická stavba na světě a současně také největší stavba z cihel na světě. To jistě byly důvody, proč byl hrad v roce 1997 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO (World Heritage List), do něhož jsou zapisovány památky s mimořádnými univerzálními hodnotami.

Hrad byl založen v roce 1275 zemským komturem Konrádem von Thierberg po zničení staršího řádového hradu Zandiru, jako nové sídlo velmistra Řádu německých rytířů. Výstavba probíhala v několika etapách a dokončena byla až v polovině 14. století za velmistra Winricha von Knuprode. V té době se také rozvíjelo přilehlé město, spojené s hradem hradbami. Ve městě byl vybudován nádherný farní chrám sv. Jana, honosná radnice, kamenné domy s podloubím kolem náměstí, ulice byly vydlážděny a byl zaveden vodovod. V místní latinské škole se scházeli největší učenci současné Evropy. Po bitvě u Grunwaldu 15.7.1410, která skončila katastrofální porážkou vojsk řádu, jeho spojenců a smrtí velmistra Ulricha von Jungingen, se stal Malbork poslední baštou Německých rytířů. Hrad byl znovu přestavován a opevňován, po roce 1414 vznikají první dělostřelecké bašty, úpravy z let 1447 – 8 umožnily flankování a plné využití palných zbraní. Po vzpouře pruských měst v roce 1454 byl již řád natolik finančně zruinovaný, že musel dát hrad do zástavy. Prvním zástavním držitelem Malborku byl český hejtman Oldřich Červenka z Lednic, který byl vybaven značnými pravomocemi i vůči městu. Oldřich Červenka je nechvalně známý porušením přísahy, dané velmistrovi řádu, když za nemalou úplatu vydal 7.7.1457 hrad polskému králi Kazimíru IV. Po roce 1460 se stal střední hrad jednou z rezidencí polských králů, horní hrad osídlili jezuité a v dolním hradu byly hospodářské budovy a řemeslnické dílny. V roce 1772 nastal úpadek hradu, neboť byl celý přeměněn na kasárna, tkalcovské dílny a stavební materiál byl rozebírán na stavbu domů ve městě. V letech 1882 – 1921 probíhala cílevědomá obnova hradního souboru pod vedením Karla Steinbrechta, který ji zasvětil celý svůj život. Na konci 2. světové války vyhlásilo německé velitelství nesmyslný „Festung Marienburg“, takže díky úporným bojům s Rudou armádou bylo 50 % hradu zcela zničeno a došlo k úplnému zničení historického města. Polsko převzalo území v květnu 1945 a záhy byly zahájeny rekonstrukční práce, které se protáhly až do konce 60. let 20. století. Dnes je hrad přístupný veřejnosti a na prohlídku interiérů si je nutno vyčlenit alespoň 3 hodiny (tuto dobu trvala naše individuální prohlídka bez průvodce).

Nejstarší částí je horní hrad, který vznikl do roku 1300. Z této doby pochází i velká hranolová věž a „latrínová věž“ (s hromadnými toaletami s odpadem do vodního příkopu). V interiérech vznikla kapitulní síň, refektáře, dormitáře, křížová chodba spojující všechna křídla a kaple sv. Anny. V letech 1331 – 34 byl v horním hradu vybudován kostel Nejsvětější Panny Marie, který tvoří charakteristickou dominantu hradu. Celek je obklopen vnější hradbou s ochranným ochozem. Severovýchodním směrem se začalo rozrůstat rozsáhlé předhradí o ploše 8 000 m².

V předhradí vznikla po roce 1309 nová rezidence velmistra a tato část se začala nazývat střední hrad. Nový palác zde nechal vybudovat velmistr Siegfried von Feuchtwanger, když se rozhodl přeložit sem sídlo z Benátek v Itálii v důsledku pádu posledního křesťanského města Akkon ve Svaté zemi (1291). Dnešní podoba paláce velmistra pochází z přestavby v letech 1383 – 93. Uvnitř jsou reprezentační prostory se zimním refektářem, letním refektářem, ložnicí velmistra a kaplí sv. Kateřiny. Výzdoba interiérů paláce má vysokou uměleckou úroveň.