Cesty a památky

14. 7. 2020

MĚSTO KLADSKO (od roku 1947 polsky Kłodzko [kuodsko], před tím německy Glatz či latinsky Glacium, Glacensis urbs)

Dnešní vymetená obloha slibuje krásné počasí, my máme na programu návštěvu Kladska, kde máme domluvené natáčení reportáže pro Objektiv. Zjistili jsme totiž v archivu ČT, že v tomto magazínu dosud nebylo Kladsko prezentováno, ačkoliv je zde tak silná česká stopa. Městu se i v Polsku říká Malá Praha a i dnes je zde k objevení spousta konsekvencí, odkazujících ke staletí trvající společné historii. Již jeho název, byť polonizovaný, je českého původu a pochází od dřevěných klád, které sloužily buď jako opevnění této pohraniční pevnosti nebo jako můstky v neprostupném terénu.

Nejstarší raně středověká osada v místě dnešního města vznikla na jedné z větví Jantarové stezky v oblasti, které bylo od poloviny 9. století do roku 995 součástí autonomního slavníkovského knížectví se sídlem v Libici (nad Cidlinou). Právě první písemná zmínka v Kosmově kronice o castelum Kladsko z roku 981 souvisí se smrtí libického knížete Slavníka, otce svatého Vojtěcha (Kosmovu zprávu je však nutno vnímat v kontextu, že v letech 1119-25, kdy sepisoval kroniku, již bylo Kladsko integrální součástí českého státu). V 11. století bylo Kladsko předmětem sporů mezi Přemyslovci a polskými Piastovci. Když se stal kníže (a později první polský král) Boleslav III. Chrabrý dočasným vládcem Čech v letech 1003-04, ovládl i Kladsko (toto období je v Polsku dodnes tendenčně vykládáno, že Kladsko bylo původně polské, což není pravda, bylo české, ale vládcem Čech byl tehdy přechodně polský kníže). Později se sice Boleslav III. snažil Kladsko ještě několikrát obsadit, vždy ovšem bez úspěchu. V roce 1129 obnovil zpustlý hrad Kladsko kníže Soběslav I. a v roce pak 1137 uzavřel s polským knížetem Boleslavem III. Křivoústým (ten byl jeho synovcem) tzv. Kladský mír, na základě něhož se celé Kladsko stalo trvalou součástí Českého království. Od poloviny 12. století pak začala v podhradí vznikat trhová ves obývaná Čechy, severně od dnešního náměstí vznikalo kontinuálně německé osídlení. Dalším impulsem ke kolonizaci území byl příchod řádu Johanitů z Prahy do Kladska roku 1169. Není zřejmé, kdy přesně byla trhová ves povýšena na město. Protože ale první písemná zmínka o kladské rychtě pochází z 29. března 1275, dá se předpokládat, že město vysadil jako jiná česká královská města Přemysl Otakar II. po roce 1253. Přemysl také udělil Kladsku městský znak, užívaný dodnes. Ten tvoří červený štít s českým stříbrným dvouocasým lvem se zlatou korunou na hlavě. 

V roce 1310 založili Johanité ve městě farní školu, jejímž žákem byl mimo jiné i první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Jeho přičiněním přišli roku 1350 z Roudnice nad Labem do Kladska Augustiniáni, kteří v areálu královského hradu vybudovali klášter Panny Marie, fundaci Arnošta z Pardubic a jeho bratrů Smila a Viléma. Arnošt z Pardubic byl také roku 1344 donátorem oltářní archy, ze které se dochoval střední deskový obraz Kladské madony, který byl v roce 1805 prodán a je dosud ve Státních muzeích v Berlíně (Gemaeldegalerie) a protože sám město velmi miloval, nechal se v kostele, který sám založil, pohřbít. Rozmach Kladska byl zastaven během husitských válek, kdy při přípravě obrany města byla pobořena předměstí. Ve stejné době ale bylo město rozšířeno až ke špitálu sv. Jiří (jižní část Frankenštejnského předměstí). K zadlužení města došlo v letech 1431-37 za Půty staršího z Častolovic, jemuž kladský kraj dal císař Zikmund v léno roku 1431. Ke konsolidaci poměrů města přispělo až panování krále Jiřího z Poděbrad, který ho roku 1458 učinil hlavním městem Kladského hrabství. Následovalo období nebývalé prosperity, poznamenané pouze spory mezi protestantským Českým královstvím a vládnoucím Habsburským dvorem. I většina obyvatel Kladska se hlásila k luteránství, takže kolem roku 1562 ukončily ve městě činnost některé kláštery, přeměněné poté na špitály. V roce 1618, na počátku třicetileté války, stálo město na straně českého krále Fridricha Falckého proti zájmům Habsburků, v roce 1622 ale bylo  jako jedno z posledních povstaleckých center dobyto císařským vojskem. Kladský hrad s klášterem augustiniánů-kanovníků byly při dobývání pobořeny, a proto byly nahrazeny stavbou moderní pevnosti. To byla poslední větší investice ve městě v rámci jeho příslušenství k Českému království.

Po prohrané První slezské válce totiž bylo v roce 1742 na základě tzv. Vratislavského míru Kladské hrabství odtrženo od Čech a připojeno jako země se zvláštním postavením k Prusku. Pruský král Bedřich II. Veliký oceňoval jeho strategickou polohu, proto přistoupil k celkové modernizaci a přestavbě pevnosti. Ačkoliv během sedmileté války bylo město v roce 1760 dobyto zpět habsburskými vojsky, muselo být nakonec Prusům definitivně vráceno v roce 1763 na základě tzv. Hubertusburského míru. Ve druhé polovině 19. století bylo město napojeno na železniční trať z Vratislavi (Wrocław) do Ústí nad Orlicí s odbočkou do Chudoby (Kudowa-Zdrój) a Náchoda. Město bylo v té době německé s velmi malou českou komunitou, velmi slibně se rozrůstalo, v roce 1939 mělo již 22 000 obyvatel. Během druhé světové války byl v pevnosti zajatecký tábor a pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen, sovětská vojska ale město obsadila 9. května 1945 bez boje. Po totálním odsunu veškerého německého a posledních pozůstatků i českého obyvatelstva do města přišli novoosídlenci z převážně východních území, která muselo Polsko zase postoupit Sovětskému svazu. Dnes je Kladsko největším městem (30 000 obyvatel) Kladského okresu (Powiat Kłodzki) rozprostírajícího se zhruba v hranicích středověkého Kladského hrabství. Administrativně je včleněn do Dolnoslezského vojvodství, byť sám není slezským územím. K městskému znaku přibyla v roce 1990 i nová vlajka se zlatým a červeným pruhem, která vychází ze znaku, který Kladskému hrabství udělil král Jiří z Poděbrad.

Město Kladsko je příkladem dobře zachovalého středověkého městského půdorysu, sevřeného terénním reliéfem a obranným systémem hradu, pozdější pevnosti. Nejstarší část se nachází na levém břehu Kladské Nisy, na úpatí Zámeckého návrší (Góra zamkowa). Proto se zde vyskytují poměrně velké výškové rozdíly: mezi náměstím (Rynek) a hladinou Kladské Nisy o 20 metrů a mezi pevností (340 m. n. m.) a řekou je to už 60 metrů. Výsledkem je strmý spád mnohých ulic, které jej překonávají často pomocí schodů. Přestože ve 2. polovině 20. století došlo k demolici mnoha původních středověkých domů (zejména celá severní strana Rynku) dochovala se zde celá řada zajímavých památek, které stojí za to navštívit. Tak jdeme na to.

Kladská pevnost (Twierdza Kłodzko)

S prohlídkou jsme začali na Zámeckém vrchu (Góra zamkowa), kde se nacházelo již v raném středověku slavníkovské hradiště. Na jeho místě v roce 1126 nechal postavil kníže Soběslav I. kamenný hrad, na který dosadil jako svého purkrabího Hroznatu. Zde se pak v roce 1137 setkal s polským knížetem Boleslavem III. a uzavřeli zde spolu dohodu, na základě které se Kladsko stalo trvalou součástí Čech. V roce 1248 získal hrad za věrné služby od krále Václava I. Havel z Lemberka (manžel sv. Zdislavy), který započal území Kladské kotliny osídlovat kolonisty povolanými z Čech i Německa a založil také nedaleké město Hawelswerde = Havlova vůle, dnes Kladská Bystřice (polsky Bystrzyca Kłodzka). Dne 23. října 1350 na hradě založil pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic se svými bratry Smilem a Vilémem klášter Hora Panny Marie, neboť jejich otec zde býval purkrabím a bratři se s největší pravděpodobností i na tomto hradě narodili (to by vysvětlovalo pozdější Arnoštův vřelý vztah k městu, kde je i pohřben). Za vlády Jiřího z Poděbrad byl hrad kolem roku 1460 výrazně přestavěn na pozdně středověkou rezidenci, která byla renesančně upravena v letech 1557-60 architektem Ernstem Lorenzem Kirschkem. V roce 1595 byl v rámci další fáze přestavby zrušen Arnoštův klášter v areálu hradu. V roce 1622 započala přestavba hradu na bastionovou pevnost podle návrhu vratislavského architekta a stavitele opevnění Valentina von Säbische, vznikla nová korunní hradba sestávající z tří bastionů chráněných trojúhelníkovými raveliny obrácenými k severu, od jižní strany, kde se nachází hlavní vstup, byl hrad přirozeně chráněn strmým kamenitým svahem. V 80. letech 17. století stavbu pevnosti dokončil slavný vratislavský stavitel a architekt italského původu Jacopo Carove. Druhá a poslední fáze přestavby pevnosti se odehrála za vlády Fridricha II. Velikého. Po první slezské válce v roce 1742 vydal Bedřich II. Pruský rozkaz k dalšímu posílení kladské pevnosti, kterou považoval za jeden z nejdůležitějších bodů v rámci obrany státu proti Habsburské říši, na které ji získal. Autorem projektu přestavby byl generál a stavitel pevností Gerhard Cornelius von Walrave, který nechal do základů odstranit zbytky starého hradu. V roce 1770 pak byl zformován nejvyšší bod pevnosti – Donjon – masivní věž, poslední útočiště a centrum protiútoku při obraně pevnosti. V donjonu jsou umístěny třípodlažní, až 20 metrů hluboké sklady a kasematy se zbrojnicí, lékárnou, laboratoří a s prostorem pro posádku. Donjon obklopoval řetězec bastionů, kleští, redut a redanů, v předpolí pak byly šance a palebná stanoviště, dále pak systém suchých příkopů o hloubce až 10 metrů. V této době vznikl také rozsáhlý komplex podzemních prostor, dlouhý přes 40 km, podobný svým charakterem těm v dalších barokních pevnostech. Po roce 1867 byla pevnost přeměněna na vězení a kasárna, za II. světové války zde bylo vězení a mučírna pro politické vězně a válečné zajatce. V roce 1944 zde firma AEG Werke vyráběla součástky ponorek a raket V-1 a V-2. Po válce pak pevnost sloužila až do roku 1960 polské armádě. V tomto roce byla prohlášena kulturní památkou a začaly probíhat první opravy a zpřístupnění turistům. Zajímavostí je, že se zde na počátku 70. let 20. století natáčel poslední (21.) díl s názvem Domů legendárního seriálu Čtyři z tanku a pes.

Vstup do pevnosti je po schodišti od hlavního náměstí a přístupná je většina prvků na jižní straně, odkud je také výborný výhled na město, nádvoří Donjonu a příkop kolem bastionů i ravelinů. Bohužel zatím není přístupný Donjonu s pozorovací věží ze 70. let 18. století. Uvnitř Velkých kleští je pak expozice s plány pevnosti, figurínami vojáků a perfektními modely pevnosti a způsoby bojů o bastionové opevnění. Průchodem z Tumského dvora s jednou z původních hradních studní (doložené v roce 1393, hloubka 30 metrů) se kolem bastionu Zvoník a Václavova bastionu dá projít k podzemním chodbám, které jsou nejzajímavější částí prohlídky, trasa podzemím měří cca 1100 metrů. Pro turisty z Čech, kteří mají strach že nebudou rozumět polsky je zde připraven průvodce v češtině.

Městské podzemní chodby (Podziemne korytarze miasta)

Přímo před vstupem do pevnosti je v ulici České (Czeska ulica) vstup do rozsáhlého kladského podzemí, které vznikalo v měkkém skalnatém podloží od 13. do 17. století. Za tuto dobu zde měšťané nechali pod svými domy vyhloubit několik pater sklepů až do hloubky 30 metrů, propojených tunely a chodbami. V podzemí panovala po celý rok stálá, nízká teplota, která však nikdy neklesla pod nulu. Díky tomu bylo možno ve sklepích uchovávat potraviny a další zboží, v chladném sklepení dozrávalo i věhlasné kladské pivo. V rámci bezpečnosti byly pod zem přesunuty i některé výrobní dílny, v kterých se pracovalo s ohněm (třeba pekárny), protože zde hrozila menší pravděpodobnost vzniku požáru. Podzemními chodbami pak také bylo možno dodávat zboží přímo do obchodů na Rynku. Hluboké podzemní prostory našly své uplatnění i během válek, kdy se staly úkrytem pro obyvatele města, kteří zde mohli schovat také svůj nejcennější majetek. Polští novoosídlenci, kteří v roce 1945 nahradili odsunuté původní německé obyvatelstvo, vůbec o podzemním labyrintu nevěděli. Z důvodu nulové údržby tak domy na povrchu začaly v průběhu 50. let 20. století praskat, nejhůře dopadly historické domy na severní straně náměstí (Rynku), které se v roce 1962 sesuly a musely být nahrazeny současnou novostavbou. To byl také impuls k zajištění městského podzemí, které trvalo mnoho let. V roce 1976 pak bylo podzemí v délce 600 metrů zpřístupněno pro turisty, po roce 2010 pak byla prohlídková trasa výrazně zmodernizována. Při cestě podzemím jsme tak mohli nasát atmosféru starého Kladska, podpořenou středověkou reprodukovanou hudbou, hlasy hodovníků v krčmě, halasem jarmarku nebo figurínami někdejších obyvatelů města – pekařů, pradlen či kata. V jednotlivých sklepích jsou instalovány expozice kupeckého obchodu, hospody, pekárny nebo mučírny. Východ z podzemí je v ulici Záviše Černého (Zawiszy Czarnego) přímo pod schody, po kterých jsme vystoupali k další pozoruhodnosti města.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Kościół Wniebowzięcia Najświętszej Maryi Panny)

Kostel byl založen Arnoštem z Pardubic při starší svatyni johanitů v roce 1344, do konce 14. století zde pražská parléřovská huť vybudovala presbytář a boční kaple sv. Zikmunda a sv. Anny. Husitské války stavbu na dlouhých 30 let zastavily, a tak se v budování pokračovalo až za vlády Jiřího z Poděbrad po roce 1458. Do roku 1465 byla dokončena síťová klenba hlavní lodi a vystavěna jižní Bílá věž (na jejím nároží je uveden datum dokončení), sousední severní Černá věž (je o něco nižší) byla dokončena až v roce 1522. V letech 1500-01 byla v jižní stěně vystavěna nákladem minstrberského knížete Karla I. z Poděbrad kaple sv. Jakuba, ve které se dochovaly fragmenty gotické nástěnné malby (včetně českého erbu a erbu pánů z Poděbrad) a vzácná dřevořezba tzv. Madony s čížkem z roku 1360, dílo pražské parléřovské dílny, spojované s donací Arnošta z Pardubic. V roce 1624 převzali péči nad kostelem jezuité (jsou zde dodnes), kteří ho nechali částečně zbarokizovat. Byla položena nová dlažba, kaple sv. Anny změněna na kapli zemřelých, zvýšeny boční lodě a gotickou klenbu ozdobila výrazná štukatura. V roce 1717 vytvořil zpovědnici a kazatelnu významný místní řezbář Michal Klahr starší, varhany od pražského varhaníka Antonína Streita byly pořízeny v roce 1723 a hlavní oltář je z let 1727-29 od řezbáře Johanna Albrechta Siegwitze podle návrhu jezuity Kryštofa Tauše. Uprostřed lodi je v dlažbě před hlavním oltářem bílá mramorová deska nad hrobem prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic (ⴕ 1363), původní gotická tumba s vápencovou sochou ležícího arcibiskupa, dílo parléřovské dílny z roku 1364, byla v roce 1964 přesunuta do severní boční lodi. Náhradou za to byla u posledního sloupu hlavní lodi umístěna klečící Arnoštova figura z bílého mramoru, kterou roku 1864 vytvořil sochař Jan Janda. Kostel je dnes významnou památkou pražského vrcholného a pozdně gotického stavitelství.

Pro nás je kostel významný i tím, že se v něm provdala 5. února 1792 Marie Magdaléna Čudová (z Olešnice) za Jiřího Novotného (původem z Dobrušky), budoucího mušketýra pěšího pruského pluku hraběte von Götzen v Kladsku. Není to nikdo jiný, než známá babička ze stejnojmenného románu Boženy Němcové. Do Čech se z Kladska vrátila v roce 1807 se třemi dětmi (včetně Marie Magdalény Terezie Novotné, narozené 8. listopadu 1797, budoucí matky Barunky = Boženy Němcové) poté, co její manžel Jiří zemřel 17. 5. 1805 na tuberkulózu (souchotiny).

Od kostela Nanebevzetí Panny Marie pokračujeme ulicemi Kostelní (Kościelna) a Zemské armády (Armii Krajowej) na hlavní náměstí zvané většinou zcela prozaicky Rynek, ačkoliv při polonizaci města po roce 1945 dostalo název po polském knížeti, který byl také dočasně v letech 1003-04 českým vládcem a který se dva měsíce před svou smrtí stal v roce 1025 prvním polským králem.

Náměstí Boleslava Chrabrého (Plac Bolesława Chrobrego)

Nejvýstavnější budovou hlavního náměstí o rozloze 0,92 ha je budova radnice (Ratusz), která také zaujímá naprostou většinu jeho vnitřního prostoru. Neví se přesně, kdy byla postavena, zřejmě někdy na počátku 14. století, z roku 1366 pak máme o ní první písemnou zprávu, neboť toho roku vyhořela. Opakovaně byla přestavována, v polovině 16. století byla vystavěna dodnes dochovaná hranolová věž s arkádovým ochozem, na které se v roce 1550 objevily první hodiny. Současnou podobu radnice získala při generální přestavbě z let 1887-90 poté, co ji v roce 1886 opět zničil požár. Projekt vypracoval architekt Ewald Berger z Nové Rudy (Nowa Ruda), který se proslavil přestavbou zámku v nedalekém Božkově (Bożków, původně Eckersdorf). Ten pro Kladsko vyprojektoval mohutnou budovu v eklektickém stylu (mísící různé slohy), jejíž jihovýchodní nároží zdobí hodiny nesené českým dvouocasým lvem.

Na východ od radnice je naproti jejímu hlavnímu vstupu Lví kašna (Lwia Fontanna), která je doložena již v 16. století jako městská kašna. Ta současná je barokní a vznikla na přelomu 17. a 18. století. Tvoří ji čtvercový bazén s poloobloukovitými výklenky, uprostřed kterého čtyři delfíni vynášejí velkou lasturu s dvouocasým českým lvem, který v tlapách drží erb. Na hlavě má lev kalichovitou korunu. Kašna je považována za jednu z nejzajímavějších památek svého druhu na Dolním Slezsku, pro nás je zajímavá pro svůj silný akcent na přináležitost Kladska k zemím koruny české v době jejího vzniku. Poněkud jižněji se nachází městský pranýř (Pręgierz miejsky) z let 1551-52, který představoval hlavní symbol práva v Kladsku. Vysoký je 4,6 metru a na jeho vrchu je soška zlodějíčka s pytlem plným lupu. Originál byl odstraněn v roce 1793, podle dochovaných kreseb a popisů byla zhotovena jeho kopie z radkovského pískovce a 31. května 2011 vztyčena na stejném místě. Z původních domů se dochovaly na této straně náměstí pouze domy čp. 36 a 32, oba renesančního původu, přestavěné do dnešní podoby klasicistně v 19. století. Ostatní domy jsou novostavby z 2. pol. 20. století, stejně jako celá fronta severní strany náměstí. Na celé jižní a západní frontě náměstí se dochovaly původní středověké domy, přestavěné v 18. a 19. století do dnešní podoby. Z původních budov je nejzajímavější dům čp. 5 U jelena s barokní fasádou z 18. století a původně renesanční dům čp. 15 barokně přestavěný kolem roku 1700. Z nových budov stojí za zmínku nárožní novobarokní dům bývalé Kladské banky (Glatzer Bank) čp. 4 z roku 1904, stojící u vyústění ulice Víta Stosse (ulica Wita Stwosza) vedoucí od kamenného mostu (viz dále).

Na západ od radnice stojí barokní Mariánský sloup (Kolumna wotywna Najświętszej Maryi Panny) jako připomínka dvou tragických událostí, které Kladsko zasáhly rychle po sobě – požáru v roce 1676 a morové epidemie na jaře roku 1680, která připravila o život 1479 obyvatel. Na usmíření osudu se rozhodli místní jezuité vystavět po vzoru pražského mariánského sloupu na Staroměstském náměstí (vztyčen 1650) podobný pomník i v Kladsku, který je tak nejstarším mariánským sloupem v celém kladském regionu. Zhotovil ho místní kameník Jan Adam Bayerhoff a kovotepec Jan Scholz. Vlastní sloup se sochou modlící se Panny Marie během Zvěstování obklopuje kamenné zábradlí s brankou uprostřed a čtyřmi sloupky v nárožích, na kterých stojí moroví ochránci sv. František Xaverský, sv. Karel Boromejský, sv. Roch a sv. Šebestián. Uprostřed centrálního podstavce, který nese sloup s Pannou Marií, je výklenek s ležící sochou sv. Rozálie, u které stojí archanděl Gabriel (nebeský ochránce města), sv. Florián (ochránce před požárem) a sv. Josef.

Ulicí Víta Stosse (ulica Wita Stwosza) v jihovýchodním nároží Rynku sestupujeme k asi největší zajímavosti Kladska, kterou je gotický kamenný most přes Mlýnovku (Most gotycki na Młynówce), někdy také zvaný jako most sv. Jana (Most Św. Jana), honosící se přirovnáním jako zmenšenina Karlova mostu v Praze. A opravdu, slavný most přes Vltavu v lecčem připomíná, dokonce je opředen i stejnou pověstí o tom, že do malty byly přidávány vaječné bílky. Kdy byl most postavený, není zřejmé. Pověsti mu přisuzují vznik na konci 13. století (1281), pravděpodobnější je ale výstavba mezi léty 1376 až 1390. Vede z ostrova Písek přes Mlýnovku (Młynówka), která je jedním z ramen Kladské Nisy, a ve středověku byl důležitým místem na dálkové cestě vedoucí z Prahy do Vratislavi právě přes Kladsko. Dlouhý je 52,2 metru a vozovka je široká 4 metry, stejně jako v Praze i zdejší most původně uzavíraly na každém konci brány (Horní a Dolní brána, odstraněné při rozšiřování města v letech 1903-04). Balustrádu mostu zdobí 6 barokních soch (východní strana): sv. František Xaverský z roku 1714, sousoší Ukřižování Krista se sochou Marie Magdalény z roku 1734, sousoší sv. Trojice korunující pannu Marii z roku 1714 a (západní strana): sv. Václav (1715), Pieta z roku 1655 na místě zaniklé mostní kaple a sv. Jan Nepomucký (1705, 25 let před jeho svatořečením), přímo inspirovaný slavnou sochou od F. M. Brokofa na Karlově mostě v Praze.

Dominantou ostrova Písek (Wyspa Piasek), na kterém ústí most sv. Jana je kostel Panny Marie Růžencové (kościół Matki Bożej Różańcowej) s františkánským klášterem. Ten založili mniši, kteří do Kladska přišli v roce 1257 z Prahy na pozvání Přemysla Otakara II., který jim listinou z roku 1270 potvrdil práva na pozemky na ostrově. Klášter vypálili v roce 1428 husité, znovu byl obnoven, a nakonec byl barokně přestavěn v letech 1628-31. Zrušen byl v roce 1810 pruským králem Fridrichem Vilémem III. při sekularizaci církevního majetku. V té době se z něj stal špitál a sklady slámy pro armádu. Církvi se kostel i s klášterem vrátil až po roce 1945, kdy byl osídlen františkány z Vratislavi. V roce 1997 klášter velmi silně poničila povodeň, při které byla zničena značná část vnitřního vybavení, voda dosahovala do výšky téměř 9 metrů. Následovala dlouhá obnova, která byla ukončena v roce 2010. S povodní je spojena i pověst, která se váže k plastice vlka na průčelí domu čp. 5 U vlka (Kamienica Pod Wilkiem). Ten vznikl spojením dvou renesančních domů na konci 17. století. V roce 1927 byl na průčelí osazen reliéf vlka se skloněnou hlavou od místního kameníka Franze Wagnera. Jakýsi místní pomatenec s jasnovideckými schopnostmi Filip Fediuk zvaný Filípek prý v Bystřici jednou pronesl, ž až se sejdou tři sedmičky, ten kamenný vlk se napije vody. V noci 7. 7. 1997 se městem skutečně prohnala povodeň a voda dosahovala až do tlamy kamenného vlka na reliéfu.

Na tomto místě a s legendou v mysli (až nám přeběhl mráz po zádech) jsme ukončili prohlídku tohoto krásného města a odjeli jsme do blízké Ławici zjistit něco víc o možnosti splout průlom Kladské Nisy do Varty na raftech.

Cestou jsme ale ještě přibrzdili u zámku ve vesničce Kamenec u Kladska (Kamieniec koło Kłodzka). Původně barokní zámek byl u staršího dvora postavený v roce 1780 hrabaty z Hartigu (významná česká šlechta původem ze Slezska). Tento rok připomíná i kámen s letopočtem, zazděný do nároží zámku. Do dnešní podoby byl přestavěn v roce 1883 Arturem von Seherr-Thoss v eklektickém stylu, částečně jako dárek pro svou ženu Kláru. Po zabavení majetku posledním majitelům z tohoto rodu v roce 1945 zámek sloužil jako byty pro zaměstnance zemědělského družstva. Vlivem nulové údržby se museli poslední nájemníci vystěhovat v roce 2004, protože objektu hrozilo zřícení. Po náročné obnově v letech 2009-14 byl současnými majiteli zámek upraven na příjemný a velmi vyhledávaný hotel vyšší třídy s vyhlášenou gastronomií.

MĚSTO VARTA (od roku 1946 polsky Bardo, před tím německy Wartha).

Babička ukazujíc přes Hejšovinu, říkala dětem: „Tam znám každou stezku, tam v těch horách leží Kladsko, kde se vaše matka narodila, tam jsou Vambeřice a Varta, tam v těch krajinách strávila jsem několik šťastných let.\" Zamyslila se, Barunka ale vytrhla ji otázkou: „Tam ve Vartě sedí ta Sibyla na tom mramorovém koni, viďte?\" - „Povídá se, že u Varty na jednom vrchu. Sedí prý na mramorovém koni, sama též z mramoru vytesaná, a drží ruku zdviženou k nebesům. Až se prý celá do země propadne, že nebude vidět ani konce prstů, pak se proroctví její vyplní. Můj otec říkával, že ji viděl, a to že byl již kůň po prsa v zemi.\" (Božena Němcová, Babička, Kapitola XI).

Nejprve jsme dojeli do Ławice, kde je začátek velmi oblíbeného splouvání Bardského průlomu (Przełom Bardzki) po Kladské Nise, která si zde razí cestu hlubokým kaňonem přes Bardské hory (Góry Bardzkie, před tím německy Warthagebirge). Odjakživa tudy procházeli kupci po tzv. Jantarové stezce, kterou ve středověku nahradila zemská cesta z Prahy přes Náchod a Kladsko do Vratislavi. Tímto úzkým údolím tedy musel projít každý, kdo putoval z Čech do Slezska. Zatímco Ławica leží v Kladsku (a tedy historicky v Čechách), Varta je již slezským městem a plnila funkci pohraniční pevnosti.

Bardský průlom (Przełom Bardzki) je na středním toku řeky Kladská Nisa, měří 14 km a díky svému kouzlu a historii vzniku se mu přezdívá Div Sudet. Řeka v tomto místě protíná hory několika meandry a vytváří 150 metrů hluboké a 60 metrů široké tzv. antecedentní průlomové údolí. To vznikne tak, že řeka teče nejprve plochou krajinou a vlivem horotvorné a další činnosti se postupně začnou v jejím okolí tvořit hory, přičemž řeka si nadále drží svůj směr. Znamená to tedy, že vlastní údolí je mnohem starší než hory, které ji svírají. Řeka teče divokým proudem, několikrát mění směr, lemují ji až 20 metrů vysoké skalní stěny. Podobných horských scenérií mnoho v Polsku není, Bardský průlom se podobá snad jen průlomu Dunajce v Pieninách na hranicích se Slovenskem. Cesta na raftu celým průlomem trvá od 2,5 do 3,5 hodin podle zkušeností posádky.

Konec je u města Varta pod mosty přes řeku, z nichž ten nestarší, kamenný, slouží již jen místní dopravě. Doplňuje ho moderní betonový silniční most na mezinárodní silnici E 67 z Prahy do Tallinu (a Helsinek) a most železniční na trati Vratislav – Kladsko – Ústí nad Orlicí otevřené v roce 1874. Nejstarší dřevěný most byl přes Kladskou Nisu postaven již ve 13. století, kdy nahradil původní brod. Současný Kamenný most (Most Kamienny) byl postaven v letech 1515-89 a dávní mistři ho postavili opravdu fortelně, protože v roce 1997 přestál ničivou povodeň, když se hladina řeky zvedla až o 11 metrů, takže se převalila až přes vozovku. V roce 2019 se na most vrátila kopie sochy sv. Jana Nepomuckého z roku 1722, odstraněná během opravy mostu v 50. letech 20. století.

Hraniční pevnost Brido (slovanské slovo pro strážnici, vartu) založil dle Kosmovy kroniky (liší se od polského výkladu dějin) přemyslovský kníže Jaromír v roce 1006, poté ho kolem roku 1010 obsadil Boleslav II. Chrabrý, ale již v roce 1039 ho zpět získal Břetislav I. Jelikož se jednalo o strategicky významné místo na hranici Českého království a slezských knížectví, hrad s knížecím kastelánem existoval ve Vartě až do počátku 14. století, kdy se slezská knížectví stávala součástí Českého království a hraniční pevnost tak ztratila svůj význam. V roce 1249 postavili v areálu hradu cisterciáci z Lubuše kostel, který spadal pod jejich nový klášter v Kamenci (Kamieniec Ząbkowicki, německy Kamenz), po zániku hradu získali celý jeho areál. V roce 1315 vybudovali na místě hradní kaple kostel zvaný „český“, kde se kázalo v češtině. Vzrůstající počet věřících a poutníků a také národnostní třenice mezi Čechy a Němci vedly v letech 1408–11 k vystavění druhého kostela, tzv. „německého“. Oba kostely, postavené v gotickém slohu, dělilo jen 1,5 metru a věřícím sloužily jen velmi krátce, protože byly v roce 1425 do základů zničeny husity. Zázračná soška Madony byla později uložena v klášteře v Kamenci, kde zůstala až do roku 1606, kdy se do Varty vrátila a Mariánské poutě opět nabraly na intenzitě a přicházely k ní nekonečné zástupy poutníků z Čech, Moravy i Polska. Pro ně zde byly opět vystavěny dva kostely a na vrchol Kalvárie (Kalwaria) tři křížové cesty, dodnes zvané německá, česká a polská. Protože podle dobových záznamů přicházelo v té době do Varty na 200 000 poutníků ročně, byl z iniciativy kamenického opata Augustina Nedecka vystavěn v letech 1686 - 1704 na místě obou starších svatyní nový chrám Navštívení Panny Marie (Bazylika Nawiedzenia Najświętszej Marii Panny) snad podle projektu Michaela Kleina (?), který pojal až 5 000 věřících (délka 54 metrů, šířka 26 metrů). Současně byly zahájena stavba kláštera, dokončená v roce 1712. Po získání Slezska Pruskem v roce 1742 poutnický ruch zcela utichl a místo rychle ztrácelo na svém věhlasu. Jeho bývalou slávu pak ukončila v roce 1810 sekularizace církevního majetku pruským králem Fridrichem Vilémem III. Kostel sice z vnějšku působí poměrně stroze, uvnitř ale překvapuje nádherným interiérem. Na hlavním oltáři je zázračná socha tzv. Trůnící Madony, velmi vzácné dílo vysoké 43 cm vyřezané z bukového dřeva na přelomu 12. a 13. století (písemně je její existence poprvé doložena v roce 1270). Na kůru se nacházejí druhé největší varhany na Dolním Slezsku, nástroj s rozsahem 50 souborů rejstříků má 990 dřevěných a 1998 kovových píšťal a je dílem řezbáře H. Hartmanna a varhaníka F. Eberharda. Na hlavním oltáři se mimo zázračné sošky nachází i velkolepý obraz o rozměru 2,5 x 5 metrů Navštívení sv. Alžběty Pannou Marií od Michaela Leopolda Willmanna z roku 1705, jedno z jeho posledních děl před smrtí. Od Willmanna jsou pak i obrazy sv. Hedviky a Klanění Tří králů na obou bočních oltářích. V hlavní lodi je vyřezávaná kazatelna z roku 1698 od řezbáře J. J. Weisse. Na začátku 20. století převzali péči o poutní místo němečtí redemptoristé. V roce 1945 museli předat klášter a svatyni polským spolubratrům. V současné době je v klášteře malé muzeum spojené s historií mariánského kultu ve Vartě, které obsahuje mimo jiné části zařízení opatského kostela v Lubuši.