Cesty a památky

Proč do Litvy?

Odpověď je jednoduchá. Málokdo tuto zemi, která je členem Evropské unie stejně dlouho jako naše republika, zná. Pro mnohé bude překvapením, že Litevci nejsou Rusové, že nepoužívají azbuku a dokonce že jejich řeč ani není slovanská. Přesto jsou obyvatelé této severoevropské země milí, přívětiví a neobyčejně přátelští. Nikdy nepotřebují příliš mnoho času k tomu, aby zanotovali některou ze svých oblíbených písniček, a vždy se s Vámi rozdělí o to, co mají právě na stole. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že čím více Litvu poznáte, tím ji budete mít raději.

Proč do Aukštaitského národního parku?

Protože je to krajina dětských snů. Pod pojmem národní park si u nás každý obvykle představí velehorské štíty, nebo přinejmenším Krkonoše. Tak tohle v Aukštaitském národním parku neplatí. Vždyť nejvyšší „hora“ nemá výšku ani 200 metrů nad mořem („aukštai“ přesto znamená litevsky vysoký). Zato zde naleznete přívětivou krajinu s mírně zvlněnými pahorky, porostlými borovými háji, mezi kterými se rozlévají stovky stříbrných jezer, navzájem propojených potoky a říčkami. Když budete mít štěstí, na lesních mýtinách narazíte na losy, jeleny nebo divočáky. Jezera jsou plná ryb, především úhořů, v potocích žijí pod kameny raci a své hráze zde neúnavně budují bobři. V oblasti je jen minimálně asfaltových silnic a jednotlivé samoty nebo vesničky, ztracené v lesích, dodnes spojují jen prašné cesty. To všechno, spolu s původní dřevěnou architekturou domků místních obyvatel, vytváří překrásný obraz nedotčené přírody. A bude toho opravdu hodně málo, co by vám zde připomnělo, že jste přijeli z uspěchaného, technicky vyspělého světa. Ano, to je hlavní důvod k návštěvě. Odpočinout si od všeho, co nás svazuje, obklopuje a tíží. Není nic snazšího než vypnout mobil (byť i zde, uprostřed parku, ční věž telekomunikačního zařízení mobilních operátorů) a zažít si svou „cestu z města“.

Kudy do Aukštaitie?

Z České republiky je to dost daleko. Pokud pojedete z Prahy autem, tak nejkratší cestou přes Varšavu, Bialystok, Kaunas a Utenu naměříte 1200 kilometrů a cesta se protáhne na dva dny. Další možností je použít vlak. Nejbližší železniční stanicí je Ignalina, asi 5 kilometrů od hlavního střediska parku Paluše. Z Ignaliny se dá ten kousek ujít asi za hodinu po pěkné cestě pro pěší, nebo se můžete svést některým z autobusů jedoucím směr Utena. A do Ignaliny se dá jet v zásadě dvěma způsoby. Buď můžete jet do Varšavy na noc a ráno z Varšavy rychlíkem do Vilniusu, odkud jedou osobní vlaky; do Ignaliny přijedete kolem 19:00 hodin. Druhou možností je jet do Varšavy přes den, nočním spojem do Vilniusu a v Ignalině budete kolem 12:00 hodin. Stejný princip platí i pro plánování cesty zpět.

Jak je vidět, na takovou vzdálenost se již vyplatí využít služeb železničních společností (ČD v České republice, PKP v Polsku a LG v Litvě) a nechat se na místo určení bezpečně a pohodlně přepravit. Cesta bude trvat zhruba 24 hodin. Bližší informace o spojení a také o nejvýhodnějším odbavení získáte na informační lince ČD, v ČD centrech nebo v mezinárodních pokladnách ČD.

A co ubytování?

V Aukštaitském národním parku je možno využít jednak ubytovacích kapacit v turistickém středisku Paluše (chatky, turistická ubytovna, hotel), nebo si zajistit ubytování v soukromí. Té druhé možnosti jsme využili my a ubytovali se v dřevěném domku u paní Birute Purevčiene ve vesničce Ginučiai (telefon k paní Birute, která mluví ale pouze litevsky a tak trochu rusky je +370 386 52605). Kluci si stařenku hned oblíbili a během dovolené ji neřekli jinak, než „babička“. Aby ne, když pobyt u ní byl opravdu jak prázdniny u babičky. K dispozici nám byl celý dům („babička“ obývala jen jednu místnost) i zahrada, a kluci mohli běhat po okolních loukách s „babiččiným“ pejskem. Za to, že večer pomohli „babičce“ s trávou pro kozu, měli jsme ráno na stole čerstvý kozí sýr. Když jsme se pustili do vyprávění, „babička“ vždy přinesla nějaké pochoutky ze spižírny, kterými nám společné chvíle zpestřila. Dle naší zkušenosti tedy doporučujeme ubytování v soukromí. Ceny jsou velmi různé, my jsme platili za týden (2 dospělé osoby + 2 děti) v přepočtu 2000 Kč. Ubytování si můžete domluvit v informačním centru v Paluše, kde pracuje pan Linas Stanaitis, který studoval v Bratislavě a umí tedy slovensky. To je bezesporu výhoda, která domluvu zjednoduší. Určitě se však domluvíte anglicky (mladší generace) nebo případně rusky (starší generace). Využít můžete buď telefonní číslo +370 386 47478 nebo e-mail: info@anp.lv. Další informace také naleznete (anglicky a litevsky) na stránkách národního parku.

Co tam ve volných chvílích?

Protože nejlepším obdobím pro návštěvu je léto, tak se určitě budete chtít koupat. V průzračně křišťálové vodě je to opravdu neobyčejný zážitek. Jezer je v parku tolik, že doporučovat nějaké konkrétní místo nemá smysl. Každý den se můžete koupat jinde, když si zajistíte v půjčovně v Paluše kolo, na kterém objevíte i ta nejúžasnější zákoutí. V tichu lesa se můžete koupat na úplně opuštěných místech (kde to člověka svádí koupat se bez plavek) nebo využít několika veřejných pláží s turistickým vybavením. Na kole určitě zavítejte do některé z vesniček s dřevěnými domy (například Salos, chráněný jako etnografická rezervace), objevte stará hradiště (například Ginučiu piliakalnis z 9. – 12. století) nebo mohyly dávno zaniklých kultur, roztroušené po lesích. Minout nelze ani Ladin vrch (Ladakalnis), který je s výškou pouhých 176 metrů nad mořem asi nejkrásnějším vyhlídkovým bodem v Litvě. Z plochého vrcholu, kde staří pohané přinášeli oběti bohyni Ladě, uvidíte šest okolních jezer a hluboké lesy, táhnoucí se všemi směry až k obzoru. Přímo v Paluše je nad jezerem krásný dřevěný kostel sv. Josefa z let 1747 – 57, před kterým narazíte na vysoký vyřezávaný dřevěný kříž a sochu sedícího smutného Krista (litevsky zvanou „smutkelis“). Jedná se o projevy typického litevského lidového umění, které přetrvává dodnes a které nemá jinde na světě obdoby. Proto byla tvorba a symbolika litevských křížů zapsána v roce 2001 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Na opačném konci parku je vesnička Stripeikiai s jedinečným včelím muzeem, kde se nejen můžete seznámit s historií včelařství, ale také si zakoupit med ze zdejší panenské přírody. Cestou zpět se můžete zastavit na vrchu Papiliakalné u Ginučiai, kde je na telefonním přenašeči rozhledna s vyhlídkovou plošinou ve výšce 216 m. n. m. Na krátkých a bystrých říčkách mezi jezery se dochovalo mnoho mlýnů, některé slouží k ubytování nebo jako muzea. Při svých cestách parkem se určitě u některého mlýna zastavte. Další možností, jak poznat nejzajímavější místa národního parku, je pěší „tůra“ po 30 kilometrů dlouhé, červeně značené turistické cestě. Ta spojuje Paluše a Tauragnai a místní průvodci ji doporučují absolvovat za dva dny (s předem dohodnutým noclehem v soukromí na cestě), aby si poutník mohl cestou dostatečně užít všech krás. Na své si ale přijdou i vodáci. Můžete si půjčit loďku a projet po doporučené trase okruh po jezerech a potocích. Abyste se neztratili, v informačním centru v Paluše je k dispozici podrobná mapa s vyznačením jak cyklistických, tak pěších nebo vodáckých tras.

Věřím, že Vás pozvání do tohoto pro nás netradičního turistického regionu zaujalo a budu velmi rád, pokud Vás zláká k návštěvě. Můžete přeci jednou změnit směr a místo na jih zamířit na severovýchod, přesvědčit se, že dovolenou lze prožít i jinak. Naše osobní zkušenost s dovolenou v Aukštaitském národním parku v Litvě je vynikající. Na dokreslení mohu pouze dodat to, že když jsme se pak přemístili na zbytek pobytu v Litvě k Baltskému moři, kluci nám až do odjezdu domů připomínali, že jsme měli zůstat u babičky.

Pobyt u Baltského moře

Kromě několika národních parků má Litva to, co my nemáme. Má moře. Sice chladný severní Balt, ale moře to je. A jaké! Má ohromující atmosféru svých nekonečných pláží s dunami a borovými lesy, které sahají až k průzračně čisté vodě. Na dovolené jsme zde byli již podruhé, a tak jsme si již opakovaně tu pohodu vyzkoušeli. Na své si přijdou zejména vyznavači koupání bez plavek, protože Litevci mají velmi kladný vztah k nudismu. Jednotlivé pláže jsou označeny (zda je rodinná, mužská, ženská nebo nudistická společná), a tak si každý může vybrat podle gusta.

Když jsme se přes celou Litvu přesunuli z Aukštaitského národního parku do lázeňského města Palanga na břehu moře, byl to šok. Z ráje jsme se rázem ocitli v „cirkusu“. Klid a pohoda byly rázem ty tam, kolem nás hučely diskotéky, promenády a lunaparky. Do Palangy přijíždějí lidé odpočívat, bavit se a koupat. Už za socialismu patřila Palanga k prominentním mořským lázním a ten status čehosi lepšího si drží dodnes. Město je utopené v lese, který se táhne od moře, takže příjemné místo to je. A pokud chce někdo večer vymetat bary, tancovat, bavit se – prostě si užívat, tak nemůže být lepší volba.

Období největší slávy zažila Palanga po roce 1824, kdy ji koupil hrabě Tiškevičius. Ten vystavěl dlouhé molo (dnes nazývané „mořský most“) vybíhající několik set metrů do moře a založil lázně. Ve městě se dochovaly lázeňské budovy z přelomu 19. a 20. století a novogotický kostel postavený v letech 1897 – 1907 podle projektu německého architekta E. Schrandmanna. Na okraji města, nedaleko mořského pobřeží, stojí novobarokní zámek hraběte Tiškevičiuse z roku 1897, obklopený krásným botanickým parkem. V zámku je jedinečné muzeum jantaru. Za zámkem, směrem k moři, je duna s názvem Biruté. Je to nejvyšší duna v Palanze, okolí převyšuje asi o 20 metrů a na mapách je značena od 17. století. Na jejím vrcholu je kaple z roku 1869 od C. Majera, postavená na základech starší dřevěné lesní kaple sv. Jiří. Již v 10. století stál na vrcholu duny hrad, pod kterým vzniklo první osídlení – v roce 1150 zde žilo asi 100 obyvatel. Ve 14. – 15. století zde existovalo pohanské rituální středisko s chrámem, obětištěm a astronomickou observatoří. Hlavní úlohu při obřadech hrál oheň a jeho spojení s přírodou a vesmírem. Jednou ze strážkyň byla dle legendy překrásná kněžka Biruté, kterou násilím unesl na Trakaj litevský velkokníže Kestutis a oženil se s ní. Po smrti knížete v roce 1382 se Biruté vrátila do Palangy, aby dále sloužila starým bohům; pohřbena byla na úpatí duny, na tom místě dnes stojí její socha z roku 1965 od sochařky K. Petrikaité. Rituální středisko bylo zrušeno v roce 1414. U vstupu na molo je pak pomník s fontánou, který připomíná jinou legendu – o lásce mořské víly Juraté k člověku, rybáři Kastytisovi. Když se bůh moří Perkúnas o jejich vztahu dozvěděl, zničil Juratin podmořský palác z Jantaru, jehož kousky jsou dodnes vyplavovány na břeh (dle jiné verze je jantar zkamenělými slzami, které pláče Juraté za svou ztracenou láskou).

Z Palangy jsme si udělali několik krátkých výletů do okolí. Nedaleko leží staré město Kretinga, vzpomínané již v roce 1253. V letech 1610–17 byl vystavěn kostel Panny Marie s jezuitským klášterem, v letech 1875 – 1944 zde žil hrabě Tiškevičius, který v letech 1875 – 1880 postavil zdejší zámek se skleníkem. Přes Žemjatijský národní park (rozloha 21 904 ha, vyhlášen v roce 1991; 48 % parku je zcela nepřístupných – nejpřísnější rezervace, 2,5 % území je využíváno k rekreaci a jen necelá polovina jsou obce, cesty atd.) jsme dojeli do hlavního města Žemjatije, Telšiai. V Telšiai jsme si prohlédli katedrálu (1762 – 65, 1794) a biskupský palác (původně z 15. století). Před katedrálou je kopie renesanční fontány z roku 1650 a za městem velmi hezký skanzen. Ve vesničce Dovilaj s pseudorománským luteránským kostelem (1862, renovován 1992) jsme se sešli s našimi dávnými kamarády Sigitasem a Arturasem a také s maminkou Arturase.

Velice hezké místo, které jsme s Arturasem a Sigitasem navštívili, byl regionální park delty řeky Nemunas Ventés ragas. Zaujímá rozvětvenou deltu řeky, která se zde vlévá do Kurského zálivu (laguny). Je zde významná ornitologická stanice a maják. Nakonec jsme se v Klaipédě, nejvýznamnějším litevském přístavu, sešli s dalším kamarádem, Gintarasem. Toto město jsme navštívili již potřetí, a tak už je pro nás důvěrně známé.

Klaipéda je také třetí největší město Litvy, rozkládá se u ústí řeky Dané do Kurského zálivu (laguny) Baltského moře. Město založili ve 13. století jako Memel němečtí rytíři. V 15 století město získali Litevci, v roce 1629 Švédové, od roku 1635 Němci, od roku 1757 Rusové a od roku 1762 do 1. světové války opět Němci. V roce 1923 byla Klaipéda připojena k Litvě, ale v letech 1939 – 45 opět připadla Německu. V lednu 1945 město obsadila Rudá armáda a okupovala ho až do roku 1990. Tento neradostný osud města je již doufejme minulostí a Klaipédu čeká jenom světlá litevská budoucnost. To vyjadřuje i hezký žulový pomník na břehu řeky Dané, kde je nápis: Jsme jeden národ, jedna země, jedna Litva. V centru města se dochovala rezidence pruského krále Bedřicha Viléma, zbytky starého hradu u přístavu a krásné divadlo. Před divadlem je fontánka se sochou Aniké z Toravy na paměť básníka Simona Dacha (1605 – 59), který se v Klaipédě narodil a je autorem známé básně o Aniké (populární především ve Švýcarsku, Rakousku a Německu). Na druhé straně Kurského zálivu na Kurské kose (Nerinze) je část Smiltiné se skanzenem, pevností, delfináriem a krásnými plážemi.

Z Klaipédy jsme se také již vraceli z naší dovolené zpět domů. Poznali jsme na ní krásný Aukštaitský národní park, a také přímořská letoviska u Baltu. Je škoda, že do Litvy jezdí od nás stále tak málo turistů, protože navštívit tuto zemi znamená získat lásku na celý život…