Cesty a památky

Štolmíř s vůní chleba

Česká republika (září 2016, Časopis Turista 10/2016)

Náves ve Štolmíři o rozměrech náměstí královského města nasvědčuje hypotéze, že když ve 13. století budoval Přemysl Otakar II. síť východočeských královských měst, pokusil se tu o založení města, které by leželo den cesty jak z Prahy, tak z nových královských měst Kouřim i Kolín. Když však byla v roce 1268 povýšena pražským biskupem Janem III. z Dražic trhová osada Biskupský (dnes Český) Brod v jeho těsném sousedství na město, příhodnější geografická poloha biskupského města rozhodla o tom, že se tento pokus králi nezdařil.

Na území dnešní obce měl podle Dalimilovy kroniky již v 10. stol. svůj dvorec Žitomíř kníže Václav, a dnešní název obce je pouze zkomoleninou tohoto původního jména. Dvorec tehdy chránil jednu z nejvýznamnějších raně středověkých obchodních cest – „Trstěnickou stezku“. V Dalimilově kronice se dále píše, že právě zde se sešel zlický kníže Radslav z Kouřimi s knížetem Václavem ke zpečetění míru poté co se spolu utkali někde v okolí. Tradice klade tento střet na nedaleké hradiště v Přistoupimi (= zde Radslav přistoupil na Václavovy podmínky) nebo do sousedních Tuklat (= tu Radslav před Václavem poklekl). Královským majetkem byla Žitomíř po celý středověk, např. v roce 1283 se v listině krále Václava II. zmiňuje „Markt Sittemir“ a královský rychtář se v obci "Sytomirz" zmiňuje i v roce 1371. V roce 1553 je pak v Žitomíři doložena první škola, vzpomínaná i později, například v roce 1669. V roce 1575 připadla obec, již pod dnešním názvem Štolmíř, městu Český Brod a jeho součástí je dodnes.

Po celou dobu vlády se kníže Václav snažil vycházet v míru se všemi sousedy. A když byl donucen vytáhnout do boje, do poslední chvíle se pokoušel ještě na bitevním poli dosáhnout smíru nekrvavou cestou. Tak tomu bylo i s Radslavem, knížetem Zličanů, který sídlil na hradišti Zlič, dnes Stará Kouřim. Ten se nechal zmást klamnou pověstí knížete Václava, považovaného za mírumilovného a zbožného panovníka, který se vyhýbá válečným střetům. Kníže Radslav si vykládal mírnost a pokoru jako slabost a rozhodl se obsadit české knížectví. Vyzbrojil a posílil zlické vojsko, s kterým vyrazil na Prahu. K jeho překvapení byl však kníže Václav připraven a vytáhl mu se svým vojem vstříc. Obě vojska se střetla někde poblíž dnešního Českého Brodu. Kníže Václav pochopil, že zpupného knížete Zličanů ke smíru nepřiměje a zvolil tedy jinou cestu - rozhodl se vyzkoušet Radslavovu vlastní statečnost. Vyjel zcela sám, bez doprovodu před své vojáky a zvolal silným hlasem: „Kdo cti a užitku žádá, tomu se sluší bít se. Ale pro svou čest a užitek nemusíme obětovat další lidské životy. Bijme se tedy spolu my dva! Naše vojska nechejme v míru stát. Boží soud ať rozhodne, kdo z nás zůstane naživu. Ten pak bude vládnout oběma knížectvím!“. Knížeti Radslavovi se nechtělo samotnému stanout v boji muže proti muži, ale styděl se před svými vojáky odmítnout přímou výzvu k souboji. Nakonec tedy musel vyjet proti sněhobílému koni knížete Václava, chtěl-li dostát své pověsti hrdého a statečného muže. Jak se Radslav prudkým cvalem blížil k protivníkovi, zneklidněl. Když se pozorněji na Václava zadíval, spatřil na jeho čele zářit zlatý kříž. A po bocích mu letěli dva stříbrokřídlí andělé s tasenými meči. Radslav ohromením spíš sklouzl, než seskočil ze svého válečného koně. Padl na kolena před knížetem doprovázeným anděly a prosil o smilování: „Vidím tobě kníže na čele zlatistý kříž plát a po boku dva anděly s meči ohnivými. To Bůh dává znamení, že právo je na tvé straně. Já se musím poddat a přistoupit na tvé podmínky!“ Václav také sesedl a podal zlickému knížeti ruku se slovy: „Měj svého dosti. Já tvého nežádám.“ Zvedl klečícího Radslava ze země a ještě chvíli spolu rozmlouvali. Pak se jako dva spojenci rozjeli na dvorec Žitomíř, kde nad kamenným stolem smír zpečetili nejedním pohárem medoviny.

Štolmíř znáte z vlaku

Myslím že každý, kdo jede z Prahy směrem na Moravu a dívá se z vlaku vlevo, si pokaždé před Českým Brodem všimne nepřehlédnutelné stavby kostela, který se tyčí vysoko nad střechy okolních domků. A zřejmě si většina i pomyslí, kde se v takové "díře" bere taková gigantická stavba. Je připomínkou dávné historie vesnice, která si ale dnes žije svým poklidným životem, ať již byla její minulost jakákoliv. Ono to totiž ani s tím městem, které zde mělo vzniknout, není tak docela jisté. Neexistují na to bohužel žádné písemné doklady, a tak tvrzení, zformované historikem PhDr. Milošem Dvořákem, vychází pouze z nepřímých důkazů. Těmi je především již zmíněná veliká obdélníková náves (97 × 81 metrů) a většina z 16 usedlostí, které stojí na středověkých pozemcích, rozparcelovaných již ve 13. století. Nejstarší hmatatelnou památkou tak je dnes ve Štolmíři již zmíněný barokní kostel sv. Havla.

Kostel jako kulisa

Na místě dnešní stavby stál gotický svatostánek již v první polovině 14. století, ale jak a kdy zanikl, není bohužel známo. Jisté je jen to, že se stavbou zcela nového kostela se na jeho místě započalo v roce 1710 a inicioval ji majitel černokosteleckého panství Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna. A protože některé prvky a ozdobné motivy nesou nezpochybnitelný rukopis jednoho z nejvýznamnějších stavitelů české barokní epochy, s největší pravděpodobností je autorem návrhu stavby samotný František Maxmilián Kaňka. Jak ale docházely peníze, stavba se protahovala a nakonec byla dokončena až v roce 1750 a to ještě podle pozměněného návrhu, který vyšel z pera lichtenštejnského stavitele Tomáše Vojtěcha Budila. Ačkoliv výsledná podoba poněkud zkomolila původní záměr, monumentální architektura kostela je přesto jednou z nejpůsobivějších barokních staveb na Kolínsku a jedním z nejvýznamnějších barokních kostelů Středočeského kraje. Záměr architektů je nejlépe patrný na zdobném průčelí, které je členěno vysokými pilastry, volutovým štítem a kamennými vázami a místo se tu našlo i pro znak zakladatele kostela, který visí nad vchodem. Průčelí se zdvíhá vysoko nad prostor přilehlé návsi a je tedy jakýmsi zhmotněním barokní imaginace a iluze, tolik typické pro soudobou divadelní tvorbu.

Nejvzácnější varhahy

Druhá polovina 20. století ale přinesla pro kostel jen samé strádání, spojené s nezadržitelným chátráním. Výsledkem je jeho dnešní žalostný stav a to jak z vnějšku, tak uvnitř. Přesto všechno ale jeho interiér působí stejně impozantně jako exteriér, protože když vstoupíte dovnitř, máte pocit, že se stavba dotýká nebe. Tento pocit umocňuje i dominantní prvek vnitřní výzdoby, a to vysoké nakupené svazkové pilastry s jónskými hlavicemi nesoucí mohutnou římsu, na kterou teprve dosedá klenba. Cenné jsou i skromné zbytky původního kostelního vybavení, z něhož vyniká především vysoký raně barokní oltář z roku 1688 a stejně staré varhany. Oba kousky byly původně určeny pro Sázavský klášter a do Štolmíře se dostaly v roce 1756, tedy po dokončení stavby kostela. Již zmíněný královský nástroj od varhanářského mistra Johanna Heinricha Mundta dnes dokonce považují odborníci za třetí nejvzácnější varhany u nás a jejich zoufalý stav budí obavy o jejich budoucnost.

Občanská iniciativa

Na časy se ale přeci jenom blýská. Obecně prospěšná společnost M’am’aloca (ze španělštiny "šílená máma") založilo pod vedením manželů Stuchlových z Kolína ve Štolmíři kulturně-environmentální centrum, jehož cílem je rozvoj pospolitostí (komunit), ekologie, sociálních služeb a udržitelný rozvoj pod heslem: Mysli globálně, jednej lokálně. Jejich počínání je opravdu tak trochu šílené, protože se vydali proti proudu a v malé obci se snaží naplnit všechny body svého programu. A světe div se, daří se jim to! Kromě mnoha jiných aktivit v hledáčku M’am’alocy pochopitelně uvízl i chátrající kostel, pro který v letošním roce uspořádali workshop odborné i laické veřejnosti s cílem jeho opravy a smysluplného využití. Po mnoha letech se také kostel mimo jediné poutní mše za rok otevřel více veřejnosti, pořádají se zde nejen prohlídky, ale i kulturní akce včetně stále oblíbenějších koncertů jak domácích, tak zahraničních umělců.

Veřejná pec

Jednou z aktivit M’am’alocy, je i vybudování veřejné chlebové pece přímo na návsi, v jinak nevyužitém prostoru mezi environmentálním centrem a kostelem. A co bylo tou největší inspirací? Pospolitost, protože veřejné obecní pece původně sloužily obyvatelům, kteří neměli dost peněz na to, aby si postavili doma pec vlastní. Hospodyňky z více rodin se pak musely na pečení předem domluvit a v určený den dorazit k vyhřáté peci s připraveným vykynutým těstem v ošatkách, aby po chvíli, během které si stačily sdělit vše důležité, odnášely domů voňavý chléb, který vydržel i více než týden. Veřejné pece existovaly v obcích po celé Evropě především ve středověku, ale v Čechách i na Slovensku se ve veřejných pecích peklo ještě na počátku druhé poloviny dvacátého století.

Pečení i hodování

Ve Štolmíři postavili pec v roce 2013 jako repliku barokní veřejné obecní pece z 18. století a jejím autorem je zkušený pecař Jaroslav Závacký z Hranic (u Aše). Je jedním jen ze dvou pecařů v Česku, kteří staví pece starým způsobem z pálených cihel bez použití šamotu. Pec nemá komín, takže topení, vymetání i sázení chleba probíhá stejnými čelními dvířky. Poprvé se v ní peklo 18. července 2014 a od té doby jsou dodržovány měsíční intervaly pečení od dubna do listopadu. Důležité je, že se do pečení chleba skutečně aktivně zapojili nejen místní, ale i příchozí, kteří se chtějí seznámit s touto prastarou technikou, na kterou dohlíží zkušení mistři pekaři, pánové Krch a Čáslavský, oba již v důchodu. Kromě ochutnávky několika druhů kváskového chleba a dalamánků se zde dvakrát do roka současně s pečením chleba koná tak zvaný Restaurant day, v rámci kterého může každý příchozí ochutnávat kulinářské výtvory obyvatel Štolmíře, kteří se se zápalem sobě vlastním do této akce zapojují.

Jak se ve štolmířské peci peče chleba

Všechno začíná již v pátek večer, protože pec je potřeba "natopit", na což padne minimálně 65 kg dřeva. A topit se musí celou noc. V sobotu ráno se pak zadělá kvásek a chlebové těsto, které se nechá v teple vykynout. Zhruba v 10:00 hod. se musí vyčistit pec, takže hrablem se vyhrabe popel, pořádně se vymete a celý vnitřní prostor se umyje čistou vodou. Teplota je v tuto chvíli cca 320 °C a tak se musí počkat asi 2 hodiny, než vychladne na potřebnou teplotu 250 - 270 °C. Pak už se v ošatkách nosí vykynuté těsto, pec se znovu napaří aby chléb teplotním šokem neklesl, a již se to sází ve dvou řadách, celkem 30 bochníků na jednu várku. Chleba se peče zhruba 40 minut, dalamánky 15 minut. Upečený chleba se vybírá z pece dřevěnou lopatou a hned se potírá vodou, aby křupavá kůrka měla i patřičný lesk.

Bližší informace a termíny pečení i vaření naleznete na www.mamaloca.cz.

Roman Šulc, 2016