Cesty a památky

Kolínsko » Záboří nad Labem » kostel sv. Prokopa

kostel sv. Prokopa

Záboří nad Labem, Kostely, synagogy a modlitebny, Kostely románské

Kostel v Záboří nad Labem měl být podle pozdějších a nijak nepotvrzených zpráv postaven již kolem roku 1080 za vlády knížete Vratislava, nebo dokonce z přímého panovníkova popudu. V novější literatuře (A. Menhaurtová 1971) je za stavebníka kostela pokládán Miroslav z Cimburka, přední velmož na dvoře Vladislava II., který v roce 1142 založil nedaleký sedlecký klášter. Tato lákavá hypotéza vychází z jeho předpokládaného sídla v Záboří a příbuzenského vztahu s pány ze sousedních Kojic, pouze však na základě existence jakýchsi statků pánů z Kojic v Záboří, které později získal sedlecký klášter, a opakujícího se rodového jména Držislav v rodové linii. Žádný písemný pramen tyto nejstarší dějiny kostela bohužel nedokládá.

První písemné zmínky o zdejším farním kostele Panny Marie jsou až z roku od 1352, kdy je jeho patronem sedlecký klášter. Každopádně kostel je mnohem staršího založení, zřejmě z přelomu 12. a 13. století. V té době se jednalo o patrovou románskou kapli na čtvercovém půdorysu, z níž pouze na východní straně vybíhala apsida. Nad středem čtvercové lodi se vypínala vysoká hranolová věž s dvojicí sdružených (potrojných) oken na každé straně, které osvětlovaly prostor patra věže i loď v přízemí. Tuto podobu nejstarší fáze kostela potvrdil průzkum odhaleného zdiva věže po sejmutí starých omítek během oprav v roce 2006 (K. Kibic ml.).

V poslední třetině 16. století (někdy v letech 1556–85) proběhly za patronů kostela Karla nebo Kašpara ze Žerotína úpravy, během kterých byla nejspíš přistavěna nová renesanční loď, do jejíž jižní stěny byl vložen starší románský portál****, pocházejícího z poslední čtvrtiny 12. století (V. Mencl datoval portál do roku 1200). Loď byla ještě na počátku 20. století pokládána pod vlivem pozdějších úprav až za barokní přístavbu, když však byly v roce 1949 objeveny v jejím zdivu zazděné románské sloupy s výrazně zdobenými hlavicemi, vznikla (A. Menhaurtová 1971) nová hypotéza o otevřené románské sloupové předsíni s monumentálním portálem, jaké se vyskytují u některých francouzských klášterů. Tuto teorii navíc podpořila možná vazba na francouzské stavitele sedleckého kláštera. Při poslední opravě portálu však bylo prokázáno nedbalé poskládání jinak velmi precizních kamenických dílů portálu a archeologický průzkum (F. Velímský 2004) poukázal na ledabylé založení základů, které neodpovídá způsobu položení základů na prokazatelně románských částech kostela. Základy čelní zdi lodě navíc procházejí skrz vrcholně středověké pohřebiště, což dokládají nálezy keramiky a lidských kostí z období 13. – 16. století v nejspodnější části základů uvnitř i vně předsíně. Je totiž nepravděpodobné, že by tak intenzívní pohřbívání mohlo probíhat uvnitř fungující církevní stavby (v této době bylo pohřbívání uvnitř kostela umožněno pouze význačným a zasloužilým jedincům, kteří měli ke stavbě vztah). Tyto nejnovější výzkumy tak posouvají stavbu lodě do zmíněných žerotínských oprav v 16. století, které však nejsou v literatuře blíže specifikované.

Během třicetileté války kostel chátral a v roce 1639 ho navíc vypálili Švédi. Ještě do konce 17. století byl však barokně opraven majitelem novodvorského panství, Bernardem Věžníkem, který byl patronem kostela. Při této opravě byla především dozděna a nově zastřešena pobořená věž a zdivo lodi bylo zesíleno slepými arkádami, které dokonale zmátly pozdější badatele; ti ji proto považovali za barokní přístavbu. V popisu z 10. února 1677 je kostel stále ještě uváděn v zasvěcení Panně Marii (vzpomíná se hlavní oltář Matky Boží, ale zároveň se uvádí i nově vznikající oltář sv. Prokopa.), ale ve zprávě faráře z roku 1700 se náhle uvádí nové zasvěcení pod názvem sv. Petra v okovech. Kdy přesně došlo k této změně v zasvěcení se zatím nepodařilo zjistit, pod jménem sv. Petra v okovech se kostel uvádí i v prvním tereziánském katastru z let 1741-48. Kolem roku 1753 pak získal zřejmě pod vlivem oslav 700 výročí od úmrtí zemského patrona a významného světce z regionu sv. Prokopa svoje současné a v pořadí již třetí zasvěcení. Drobné opravy kostela proběhly v roce 1755 a v roce 1783 připadl pod správu královéhradecké diecéze (dosud patřil pod pražské arcibiskupství). V roce 1815 byla věž po důkladné opravě nově pokryta šindelem a v roce 1826 pak byl zevrubně opraven celý kostel stavitelem Janem Slepičkou z Nových Dvorů. Z roku 1840 se dochovala zpráva o opravě věžních hodin. Za faráře Antonína Kořínka (1825–42) bylo z kostela odstraněno několik románských sloupů, které údajně zužovaly prostor a zakrývaly výhled na oltář. Tyto sloupy se dnes nacházejí před vchodem do kostela na zemi.

V roce 1846 provedl první výzkumy kostela J. E. Vocel z Kutné Hory a publikoval je v Časopisu Českého muzea. V letech 1850–51 byly zbourány zbytky původní románské apsidy a na jejím místě byla postavena hraběcím stavitelem Adolfem Paděrkou nová sakristie, která má v patře vloženou oratoř. Ve zdivu sakristie jsou druhotně použity vypouklé románské kvádry z apsidy. Při další opravě kostela v roce 1898 byl doplněn čtvrtý sloupek portálu, na první větší opravu portálu však došlo až v září 1927, od kdy ji po několik let prováděl akademický sochař Bohuslav Přeučil z Prahy. Generální oprava v letech 1933–35 dala kostelu současnou podobu. K drobným opravám došlo v roce 1948 (okna poničená za 2. světové války) a v roce 1961 (románský portál). V letech 2003–05 se uskutečnila pod vedením restaurátora Jana Bradny první odborná konzervace a rekonstrukce románského portálu, který byl současně staticky zajištěn v základech a injektážemi po celém svém obvodu. Jan Bradna v roce 2005 také opravil románská okna ve věži, generální rekonstrukce kostela pokračovala i v nadcházejících letech. V roce 2017 byly dokončeny vnější fasády a pokračovala rekonstrukce interiéru kostela.

Kostel má širokou a přitom krátkou loď, na kterou na severu navazuje mohutný presbytář čtvercového půdorysu (8,63×8,63 metrů), z jehož středu vyrůstá hranolová věž. Při východním boku presbytáře stojí sakristie s oratoří v patře. Presbytář vznikl úpravami původního centrálně řešeného, jednopatrového, románského ochozového kostela. Fasády lodi člení půlkruhově sklenuté slepé arkády, rámované lizénami, při nárožích sdruženými, s náznaky hlavic (arkády měly původně lištou profilované archivolty, dosedající na dosud zachované pásové patky). Na bocích fasádu vyplňuje symetricky rozvržená dvojice arkádových polí s lizénami přes celou šířku fasád. V jižním vstupním průčelí je naopak dvojice arkádových polí odsunuta ze středu, kde obklopuje monumentální románský portál, který je nejsložitější výtvarnou kompozicí mezi románskými památkami tohoto druhu u nás, nehledě na jeho neúplný stav. V souvislosti s portálem se často zmiňují neorganické souvislosti s okolním pískovcovým zdivem lodi kostela, které vedou ke dvěma hypotézám. Podle starší teorie (např. A. Menhaurtová) byl portál přenesen na současné místo z původního umístění na tomto kostele, kde byl před přístavbou „předsíně“ (lodi) – tato teorie není dosud jednoznačně odmítnuta. Podle druhé hypotézy (např. M. Radová – Štiková) byl portál a další románské prvky zazděné v lodi do Záboří n. L. přeneseny z jiné významné stavby, uvažuje se o zaniklém benediktýnském klášteře v Opatovicích nad Labem z důvodu možné vazby na stavitele olomouckého paláce biskupa Jindřicha Zdíka. Sloupky portálu spočívají na atických patkách s drápky, nahoře jsou ukončeny hlavicemi. Původní jsou pouze tři, sloupek ve východní části vpředu je betonovou kopií zhotovenou v roce 1898 podle protilehlého sloupku v západní části. Sloupky spočívají na soklech z opukových bloků se zbytky jemně zpracovaných reliéfů. Na soklu středního sloupku vlevo i na pravém vnitřním soklu je vždy dvojice zvířat se společnou hlavou na hraně (vlevo snad dobytče, vpravo pták nebo bestie s pařáty). Na pravém předním soklu je reliéf patrně sirény s velkými copy a s rozpřaženýma rukama, třímajícíma konce ocasů. Stáří reliéfů není známé, románský původ však vyloučit nelze. Pravděpodobně však vznikly až po opětovném sestavení portálu na tomto místě. Dříky sloupků jsou reliéfně zdobené, přičemž přední sloupky jsou ovinuty splétanými stvoly, mezi něž jsou vložené palmety, a zadní sloupky tvoří mělké výžlabky ve tvaru šroubovice, jejíž směr se v polovině výšky obrací (v tomto místě jsou do výžlabků vsazeny drobné akantové lístky a shluky bobulí, zřejmě vinných hroznů). Hlavice předních sloupků mají tvarosloví klasické korintské hlavice bez krycí desky, která nese rovnou římsu. Hlavice zadních sloupků mají nezvyklou formu, kdy je kalich zcela zakryt do dvou pater řazenými vychýlenými akantovými lupeny, které vyvolávají dojem vlnění ve větru; tento prvek je znám z byzantské architektury ve středomoří, zejména v Turecku. Také zadní hlavice nemají krycí desky. Římsa je v celé délce členěna vztyčenými akanty ve dvou řadách nad sebou. Záklenek portálu (archivolta) je tvořen jedenácti pruty s výžlabky, s bohatou figurální, živočišnou i rostlinnou výzdobou, která je virtuózně koncipovaná a neobyčejně mistrně kamenicky provedená. První (radiálně kladené palmety) a druhý (pletenec) pás byly vymodelovány z hrubé malty při opravě a doplnění portálu v roce 1898, současný dekor však vychází z originálů, které se částečně dochovaly a jsou součástí obou pásů. Třetí pás tvoří figurální scény s loveckými motivy, dvě mužské postavy v dlouhých suknicích, osedlaný kůň, muž štvoucí chrty na zajíce a mimořádně dobře zachovaná postava ozbrojence se štítem a kopím (zcela vpravo) zřejmě při lovu lva (?). Čtvrtý a pátý pás tvoří vějířovité listy a stylizované palmety. Šestý pás také tvoří zvířecí reliéfy, přičemž reliéf psa, druhý odspodu vlevo, je vůbec nejlépe zachovaný původní dekor. Zajímavý je i reliéf psa pod ním, vepře nad ním a dva trkající se berani na vrcholu prutu. Sedmý pás tvoří stylizované lupeny akantů, osmý radiálně kladené listy bodláků a devátý pás tvoří propletený provazec lana. Desátý pás tvoří radiálně kladené palmety, do této podoby byl upraven až v roce 1898, neboť původní dekor byl jiný (vpravo se dochovaly jeho fragmenty tvořené kolmo na pás posazenými špičky akantových listů – zajímavý doklad trojrozměrného ztvárnění rostlinné předlohy). Jedenáctý pás byl do roku 2004 zakrytý nadezdívkou současného barokního portálu, a proto není ve starší literatuře vůbec uváděn. Tento pás je velmi štíhlý, složený ze tří dílů a je až lukovitě prohnutý. Je z opuky s přísadou jemného písku, tedy z jiného materiálu, než zbytek portálu. Je na něm šest figur, oděných do dlouhých rouch. V románském portálu je osazeno neprofilované barokní ostění s rovným nadpražím s ušima, nad kterým byla zavěšena barokní dřevěná socha sv. Prokopa. Do arkádových oblouků na vnějšku lodi jsou vložena převýšená půlkruhově sklenutá okna (obdobné bylo i na západní straně, kde ho při stavbě nové kruchty nahradilo vřetenové schodiště). Presbytář je navenek zbaven fasád a v celém rozsahu je tak odhaleno jeho románské kvádříkové zdivo. Ze severní fasády presbytáře vystupuje rizalit, ukrývající schodiště v síle zdi, v jeho sousedství je při severozápadním nároží patrný zazděný vstupní otvor do podstřeší. V horní části omítnuté věže jsou na každé straně sdružená potrojná románská okna, na kterých se po obvodu záklenků i ostění dochoval 5 – 8 cm široký románský ozub. Věž je krytá cibulovou střechou s lucernou. Sakristie s oratoří má jednoduché fasády dělené mezipatrovou římsou, šambrány obdélných oken vyrůstají z parapetních říms.

Loď je uvnitř plochostropá, na všech stěnách jsou patrné stopy po čelech klenby. Kromě severní stěny, která je prolomena arkádou do presbytáře, jsou v místech výběhů klenby polopilíře. Po jižní stěně lodi je na celou šířku vestavěna dřevěná kruchta. Za ní bylo v arkádových polích po bocích portálu odhaleno kvádříkové zdivo a dříky dvojic sloupů s patkami románského charakteru. Právě jejich objev vedl ke vzniku hypotézy o původní románské otevřené předsíni, v baroku zazděné. Podle nejnovějších výzkumů však byly jednotlivé díly předsíně do Záboří přivezeny v 16. století, jak je zmíněno výše. Portál v jižní stěně lodi je jednoznačně románský a podle posledního průzkumu (J. Sommer 2006) byl osazený současně s budováním lodi a nebo předsíně (podle toho, která teorie bude nakonec přijata nebo prokázána). Minimálně je však jisté, že přístavba lodi ke staršímu kostelu vznikla s využitím dílů, původně určených k jinému uplatnění, což dokládá porovnání konstrukce stěn a využití dodnes dochovaných výtvarných prvků. Presbytář (původní románský kostel) je centrálně řešený trojlodní prostor, zaklenutý devíti poli křížové klenby nesené pasy, vybíhající z krychlových hlavic čtveřice kamenných sloupů (východní sloupy byly restaurovány v roce 1933, západní dvojice sloupů je zcela odlišná – pravděpodobně dílo románské renesance z 16. století) a z krakorcovitých patek. Abaky sloupů jsou pospojovány arkádami z červeného pískovce a od sloupů se pnou ke zdem, kde dosedají na hlavy atlantů. Střední čtvercové pole pod věží je vyšší než pole ostatní a bylo zaklenuto později, původně se otevíralo do patra s věží. Do patra je zajištěn přístup portálem v severní stěně, od kterého vede úzké, neporušené, valeně sklenuté schodiště v tloušťce zdi. V patře je zazděný románský portál, jehož existence by naznačovala spojitost s neprokázaným panským obydlím, a nepoškozené pilíře vyzděné z kamenných kvádrů s římsovými hlavicemi, které stojí nad sloupy spodní části, nesoucí celou tíhu románské věže. Středové pole, původně otevřené do přízemí, bylo obehnáno jeden metr vysokým plným zábradlím, které se zde také dochovalo. Vstup do sakristie je vložen do velkého půlkruhově sklenutého triumfálního oblouku zaniklé apsidy. Na schodišti na oratoř je odkryto špaletové románské okno.

Zařízení kostela je nejednotné, hlavní oltář je pseudorománský a pochází z 19. století, boční oltáře jsou barokní z roku 1722. V oratoři je uložena barokní dřevěná socha sv. Prokopa z 1. pol. 18. století (původně nad vchodem) a v lodi barokní kamenné sochy sv. Václava a sv. Ludmily z poč. 18. století (původně na bráně ke kostelu). Ve východní (epištolní) stěně lodi je druhotně vsazen náhrobník Mikuláše Lokovnického z Lokovníka († 6./7. 12. 1627) z bélého mramoru, opatřený znakem (štít ve štítě s korunou) a českým nápisem: LETHA PANE 1627 W PONDIELY NA AUTERY OKOLO 5. HODINY NA NOCZ PO SWATEM MYKULASSY USNUL GEST W PANU UROZENY A STATECZNY RYTIRZ PAN MIKULASS LOKOWNICZKYZ LOKOWNYKA A WE WSY KOBILNYCZICH GEHOZTO TELO TUTO ODPOCZIWA OCZEKAWAGE BLAHOSLAWENEHO WSKRZYSSENY ZMRTWYCH WSTANY. V podlaze pod schody do patra je druhotně umístěn pískovcový náhrobník faráře P. Daniela Linharta († 1. 2. 1733) se zbytky špatně čitelného latinského nápisu: [---]TO CURATUS DANIEL [---]ART PERAIO OBIIT [---] IN PACE DECCESIT CAROLUIS HEINI [---] ANNOS 37 RESCI [---] AD [---].

Podle dosavadních znalostí je zábořský kostel sv. Prokopa jediným známým příkladem patrové románské centrální chrámové stavby s ochozovým uspořádáním, který vznikl na území českých knížat (kaple v Chebu je mimochodem mladší a vznikla na tehdejším území německých knížat) a mimořádně významný příklad vysoké úrovně románské architektury na českém venkově. Bez ohledu na všechny pochybnosti a hypotézy ohledně historie kostela se od jeho počátku jedná o výjimečnou stavbu, vymykající se architektuře domácího prostředí, a dnes unikátní památku národního významu.

Prohlášení za památku

Kostel sv. Prokopa je zapsán do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod číslem 37905/2–1223.

Zdroj informací

Zavadil A. J.: Kutnohorsko slovem i obrazem, díl II, část 1, sešit A – C. Kutná Hora 1912.

Tůma J.: Paměti osad na Kolínsku. Nakladatelství J. L. Bayer Kolín, 1915.

Poche E. a kol.: Umělecké památky Čech 4. Praha. Vydalo nakladatelství ČSAV Academia, 1982.

Rišlink V., Jouza L., Valentová J.: Kolínsko v raném středověku. Regionální muzeum Kolín 1997.

Načeradská P.: Nápisy okresu Kutná Hora, str. 258 a 349. Vydal Ústav dějin umění AV ČR. Praha 2002.

Sommer J., Žižka J., Kibic K. ml., Velímský F., Bradna J., Načeradská P.: Kostel sv. Prokopa v Záboří n. L., Průzkumy památek XIV – 1/2007.

Mapa

Poloha

Kostel leží na jihovýchodním okraji obce na pravém břehu řeky Doubravy (160 metrů od současného regulovaného toku a 900 metrů od jejího soutoku s Labem) na oválné písčité duně 203 metry nad mořem, převyšující okolí asi o 2 metry. Tato poloha mimochodem zajišťovala dostatečnou ochranu před povodněmi v minulosti.

GPS: 50°1'25.737"N, 15°20'54.631"E