Cesty a památky
pamětní deska Jaroslava Vrchlického
Ovčáry, Pomníky, Pamětní desky
Pamětní deska odhalená 28. září 1930, upomínající na pobyt Jaroslava Vrchlického, vlastním jménem Emil Frýda, který v Ovčárech chodil v letech 1857–62 (na desce je chybný letopočet 1859) do obecné školy během pobytu u svého strýce, ovčáreckého faráře Antonína Koláře, který u své rodiny požíval velké úcty.
Malý Emil (pseudonym Jaroslav Vrchlický začal používat od roku 1870) prožil v Ovčárech nejkrásnější roky svého dětství pod dohledem vzdělaného a chápajícího strýce a v milující péči babičky Anny Hailové, která synovi na ovčárské faře vedla domácnost a starala se o hospodářství. Jako výborná vypravěčka okouzlovala vnuka vyprávěním starých příběhů, pohádek a pověstí. Zimy na ovčárské faře měly poezii družných večerů a svátečních dnů, které přinášel církevní rok. Strýc se ovšem neomezoval jen na duchovní správu svěřené farnosti, ale věnoval se také národnímu a politickému životu na Kolínsku. Protože náruživě studoval českou historii, předával své znalosti vnímavému synovci, jehož první básnička, kterou babička objevila v chlapcově kapse, byla věnována českým pánům, sťatým na Staroměstském náměstí. Malý Emil byl vskutku vnímavým strýcovým žákem a citlivě si zaznamenával do paměti každý detail strýcova bydliště i přírodního rámce rovinatého Polabí. Strýc se tedy stal jeho duchovním otcem a Emil považoval Ovčáry za svůj druhý domov; v tomto období jezdíval do Slaného k rodičům velmi zřídka.
Strýc také jako první rozpoznal synovcovy básnické vlohy a zprostředkoval vydání jeho prvních básní v Blahověstu roku 1869. Na Ovčáry Vrchlický vzpomínal celý život. V jednom z dopisů Sofii Podlipské píše: „A to je zvláštní, že se pamatuju více na zimy než na léta. Bzučení kolovratů byl první ovládající tón v mé duši, pamatuju se jako dítě, co divných halucinací jsem měl při tom zvuku. Slyšel jsem tam vše, křiky na poplach, zvonění, smích, jejž jsem později definoval co smích dívčí, různé hlasy, chaos zvuků přervaných nějakou písní – ukolébavkou. Můj strýc miloval sedávati ve velikém čeledníku za těchto dlouhých večerů, čeledínové a děvečky deroucí peří a zvlášť náš starý kostelník – co tu pověstí a pověr; věřil jsem sám, že jsem viděl ohnivé muže, a často utekl jsem za adventních večerů, bych s bázní v srdci se díval do luk, zahalených mlhou, na mystický rej bludiček. Druhý pak zvuk, jenž mne unášel, byla hymna lesů, rozkolébaných vichrem. Tenkrát psal jsem už verše. Proležel jsem celé hodiny v mechu, dívaje se do modra, do toho zeleného vlnícího se oceánu.“
Jak silné byly dětské dojmy čerpané z ovčárské pohody vysvítá o mnoho let později, když Vrchlický tvoří epos Twardowski, čerpající z polské historie. V jeho III. oddíle nazvaném Vzpomínky z mládí oživí scénické prostředí ovčárské fary a jejího malého hospodářství. I v Sonetech samotáře vzpomene na babiččino vyprávění, které se odvíjelo v teple vonné jizby a konejšilo přecitlivělého vnoučka, často nemocného, který trpěl úzkostmi a strachem, že na něho spadne slunce. Po letech trpkých životních zkušeností si vybavuje zašlý ovčárský ráj. Čím více se nad ním stahují mraky odsudků a neodvratně ztroskotává i jeho soukromý život, tím více se vrací k tomu, co kdysi laskavě znělo jeho dětstvím a mládím. Teskně vzpomíná s vědomím, že není cesty zpátky. Do sbírky Duše – mimosa uloží báseň Vzpomínky z roku 1902, v níž napíše:
Jdu krajem zas, kde žil jsem drobný hoch;
zřím starou faru v duchu, akáty
u nízké střechy, hospodářský dvůr
půl travou zarostlý, zřím u zdi kout,
kde starý keř se krčil bezový,
kam zvěsti vše jsem báby umístil;
zřím starou sýpku, dětských tajů svět,
i starý seník i sad ovocný,
jenž strašidelně někdy vypadal
a jindy smavě, podle počasí;
to všechno zřím, leč kdybych přišel dnes
v ta místa, cizí tváře našel bych
a mnohé jinak nežli bývalo,
a proto nejdu tam a nepůjdu.
S ovčárskou selankou se rozloučil v roce 1862, vrátil se k rodičům a ve Slaném vstoupil do primy nižšího gymnázia. Jestliže Ovčáry inspirovaly Vrchlického k mnoha básnickým reminiscencím, o Slaném se to již říci nedá.
Fotogalerie
Mapa
Poloha
Pamětní deska je v západním průčelí školy.
GPS: 50°3'48.660"N, 15°14'24.840"E
Přístupnost
Volně přístupné
