Cesty a památky
o hruškách a vodnické přísaze
Lžovice, Pověsti
Řeka Labe líně se valící svým korytem je odedávna obklopena slepými rameny, mokřady a lesními tůněmi. V nich mívali svá provlhlá sídla zelení panáčci, kteří lákali pocestné čarokrásnými mámeními do bezedných hlubin – polabští vodníci. Ne všichni byli ale zlí, stejně jako ne každému šlo opravdu věřit.
Od Týnce k Poděbradům měli odjakživa své mokré revíry wasrmani z Kolína, Lžovic, Hradištka, Veltrub a Osečka. Nejváženějším mezi nimi byl prý starý hastrman lžovický. Ve staromódním šosatém fráčku chodíval po kraji, jenže ne vždy byly jeho návštěvy vítány. S končícím létem totiž rád chodil do Lžovic na hrušky, které zdejším sousedům zlátly na zahradách. Vodník se ale nikdy nikoho neptal, zda smí, a trhal si vždy sladkých plodů podle libosti. To se ovšem nelíbilo lžovickým sousedům, kteří se rozhodli, že s hastrmanem zatočí. A jak ujednali, tak i provedli a jedné srpnové neděle si na milého zeleného panáčka počíhali.
Bylo slunné odpoledne a vodník s kapsami naditými hruškami zrovna vylézal z jedné ze zahrad, když tu spatřil lžovické, jak se plíží podél plotu. Dal se rychle na útěk k místnímu rybníku Mrávínku, ale než ho stačily ukrýt bezpečné hlubiny, sousedé ho chytili a svázali lýčeným provazem, že se nemohl ani hnout. Vodník se kroutil a škemral, aby ho pustili. Za svou svobodu sliboval vodnické stříbro i zlatý písek, ale lžovičtí byli neoblomní. Nechali milého hastrmana uvázaného na slunci o hladu a žízni a ještě mu přidali nějakou tu ránu na „pamětnou". Vodník v parném horku prožíval nevýslovná muka, a tak nakonec lžovickým ze zoufalství slíbil, že když ho pustí, už nikoho neutopí a navíc žádné stavení ve vsi nevyhoří. Jenže sousedé nebyli na hlavu padlí a věděli, že když zeleného panáčka pustí, on se bude mstít. A tak žádali od vodníka nějakou záruku, že své slovo dodrží.
Hastrman jim dal svou dubovou vodnickou hůl a řekl, že dokud ji budou mít, jeho slovo bude platit. To lžovickým stačilo, a tak ztrápeného vodního mužíčka propustili. Protože se báli, že vzácnou hůl někdo ukradne, zakopali ji pod práh statku U Špinku. Vodník svému slibu dostál. Rybníky i labské tůně v okolí byly najednou bezpečné a děti i dospělí se v nich začali v teplých měsících koupat stále častěji. Léta běžela a přišel smutný rok 1874. Tehdy zachvátil Lžovice obrovský požár, kterému padlo za oběť deset stavení. Vzápětí nato se v nedalekém rybníku utopilo několik lidí. Sousedé si vzpomněli na vodnický slib a rozhodli se zjistit, zda je dubová hůl stále na místě. Jenže když hrábli do země pod Špinkovic prahem, našli jen trouchnivé zbytky dávného slibu. A s rozpadlou holí zmizela i hastrmanova přísaha, že nikomu neublíží.
Od té doby se lidé ve Lžovicích i jejich okolí už nikdy necítili při vodních hrátkách bezpečně. Znali totiž dobře staré přísloví svých dědů, které říkalo, že vodnická paměť je nekonečná…
Mapa
Poloha
Martin Drahovzal, Báje a legendy Kolínska a Kouřimska, Decibel Production s.r.o 2004
GPS: 50°2'14.540"N, 15°20'26.760"E
