Cesty a památky

Kolínsko » Lipany » bitva u Lipan

bitva u Lipan

Lipany, Bitvy

Historický kontext

Husitská revoluce, která počínaje rokem 1419 zachvátila Čechy a částečně i ostatní země Koruny české, byla důsledkem hospodářské krize a hlubokých sociálních rozporů. Své přívržence našly Husovy myšlenky na nápravu církve i celé společnosti zejména mezi českým měšťanstvem, rytířstvem a chudinou. Záhy husité na obranu proti vnějšímu (katolická církev, papež, král a později císař Zikmund Lucemburský a jimi organizované křížové výpravy) i vnitřnímu nepříteli (katolická šlechta, církev a jejich spojenci) vytvořili značnou a obávanou vojenskou sílu s promyšlenou taktiku boje. Protivníci husity nedokázali porazit silou, proto přistoupili na jednání (Basilej 1433). Všeobecné vyčerpání země patnáct let zmítané boji a chaosem postupně otupilo hrot revolučního hnutí. Přibývalo vnitřních rozkolů mezi jednotlivými představiteli a frakcemi, které proti sobě postavily umírněné (hlavně šlechta a pražský svaz) a radikální (zejm. chudina, táborský a sirotčí svaz a jejich polní vojska) kališníky. První toužili po stabilizaci a míru, a to i za cenu kompromisní dohody a spojenectví se Zikmundem Lucemburským i katolíky. V cestě k dosažení tohoto cíle jim stála především polní vojska, která toužila po pokračování války.

Co bitvě předcházelo

Počátek roku 1434 radikálům nepřál. Jejich vojska v čele s tábority od léta předchozího roku bezvýsledně obléhala katolickou Plzeň. Frustrace a neúspěch mezi nimi zasely řadu svárů, při kterých byl dokonce zraněn i sám Prokop Holý, neformální hlava husitských Čech. Mnozí z nich přecházeli do tábora umírněných, nebo se znechuceni vývojem stáhli do ústraní. Počátkem května pak radikálové ztratili své poslední pozice v Praze. Umírněným kališníkům, kterým se nově dostalo pomoci i od katolíků, se naskytla jedinečná příležitost takto rozpolceného protivníka zlikvidovat. Současně si radikálové uvědomovali, že čas pracuje proti nim. Veškeré pokusy vyřešit spor jednáním ztroskotaly ...

Průběh bitvy

V neděli dne 30. května 1434 stanuly proti sobě jižně od vesnice Lipany v prostoru mezi obcí Hřiby a Lipskou horou spojené síly radikálních husitů (táborité vedení Ondřejem Keřským a v politické rovině Prokopem Holým a sirotci Jana Čapka ze Sán) na straně jedné, a koalice umírněných kališníků a katolíků (pod vedením hejtmana Diviše Bořka z Miletínka, starého spolubojovníka Jana Žižky z Trocnova) na straně druhé. Početní stav obou vojsk není znám, ale podle odhadů založených na známém a relativně přesném počtu zúčastněných vozů se zdá, že vojsko husitské levice bylo poněkud početně slabší; pro výsledek bitvy mohl být rozhodující především menší počet jezdců. Utrakvisticko-katolická aliance měla na své straně asi 12 – 13 000 pěších a snad 1 200 jízdních bojovníků; radikálové disponovali asi 10 000 pěšími a 700 jezdci. Obě strany používaly klasickou husitskou bojovou taktiku a výzbroj.

Radikální strana, poté co se v pátek 28. května dozvěděla, že proti nim táhne po neúspěšném dobývání Českého Brodu nepřítel, zaujala výhodné postavení na návrší jihozápadně od Lipan a uzavřela se ve vozové hradbě. S dostatkem zásob si mohla dovolit přenechat aktivitu na svém protivníkovi a nikam nespěchat. Očekávala buď rozpad utrakvisticko-katolické strany, která by se váháním pravděpodobně oslabila, nebo její rozhodný útok, ovšem za velmi nevýhodných podmínek. Velitelé koaličních sil si tohoto byli vědomi (na místě svých nepřátel by nepochybně zvolili stejný postup) a tak poté, co ztroskotala poslední snaha o smírnou dohodu (předáci obou stran se 28. května sešli se snahou se dohodnout, ale rozdílnost názorů se ukázala jako příliš velká), se obě vojska připravila k bitvě. Ta podle dobových záznamů vypukla kolem 16:00 hodiny odpolední a již kolem 20. hodiny téhož dne bylo rozhodnuto.

Protože nebylo v možnostech koaličního vojska dobýt vozovou hradbu radikálů, rozhodli se koaliční hejtmani použít lsti. Nejprve nechal Diviš Bořek z Miletínka ukrýt poblíž vozové hradby nepřítele pod svahem, klesajícím k potoku Bylanka, vyčleněný jízdní oddíl šlechticů z řad někdejších táborských spojenců, mezi nimi byli například Jan Malovec z Pacova, Mikuláš z Landštejna, Arnošt z Lestkova nebo Petr z Janovic na Vysokém Chlumci. Poté proti vozové hradbě radikálů vyrazila útočná skupina rožmberských, plzeňských, prácheňských a karlštejnských vozových šiků pod vedením rožmberského hejtmana Mikuláše Krchlebce. Když se ocitly v dostřelu od vozové hradby radikálů, kteří na ně opravdu několikrát vystřelili z děl, stočily své vozy na sever a předstíraly ústup směrem k Českému Brodu. Tento překvapivý ústupový manévr pravděpodobně v táboře radikálů vyvolal euforii, pod jejímž vlivem byla otevřena vozová hradba a jejich jízda i pěší začali pronásledovat ustupující vozy. V okamžiku, kdy se radikálové dostali do dostatečné vzdálenosti od svého opevnění, začaly se vozy otáčet a ústup se změnil v útok. Zároveň na otevřenou vozovou hradbu zaútočil dosud skrytý jízdní oddíl s úkolem udržet ji otevřenou, dokud nepřijdou na pomoc pěší bojovníci z vozového šiku. Bitva se brzy změnila pouze v pobíjení bojovníků radikální strany, na vozech padl i Prokop Holý a kněz Prokůpek. Rychle se v situaci na bojišti naopak dokázali zorientovat Jan Čapek ze Sán a Ondřej Keřský z Řimovic, kterým se podařilo s dalšími jezdci bezpečně uniknout do Kolína (v kolínské městské radě totiž zasedal Keřského bratr Matěj ze Zibohlav). Útěk z bojiště vynesl těmto velitelům u většiny kronikářů punc zrádců a zbabělců. Většina historiků vojenství s tímto názorem ale nesouhlasí. Podle nich bylo jejich rozhodnutí pragmatické a správné. V dané chvíli byla bitva již tak jako tak ztracena, a proto udělali to, co bylo jejich povinností – nemohli-li již zvítězit a zachránit všechny své spolubojovníky, zachránili alespoň ty, které mohli.

Výsledek bitvy

Bitva skončila rozhodným vítězstvím utrakvisticko-katolické aliance, a přestože vítězové nemilosrdně zlikvidovali drtivou většinu zajatců (na 700 zajatých sirotků a táboritů bylo na příkaz Mikuláše Krchlebce, Jana Švihovského z Rýznburka a Menharta z Hradce upáleno ve stodolách u Českého Brodu), nebyla polní vojska táboritů plně zničena. Ještě na počátku roku 1437 disponoval sirotčí a táborský svaz 4 500 muži, nicméně byl natolik oslabený v politické rovině, že nadále nedokázal ovlivňovat politický vývoj v českých zemích. Porážka radikálního husitského křídla umožnila kompromisní dohodu s králem Zikmundem Lucemburským, katolickou církví a legáty kostnického koncilu o ukončení válečného stavu na českém území. Díky tomu se v Čechách mohly postupně prosadit principy ideologie umírněných husitů, díky čemuž se České království stalo tolerantním a právním státem dvojího lidu, katolíků a protestantských husitů. Větší část bojovníků radikálních svazů se postupně připojila k umírněným kališníkům, část jich odešla do zahraničí za kariérou žádaných žoldnéřů a část i nadále vzdorovala, jako například Jan Roháč z Dubé. Situace v zemi byla ještě dlouho po bitvě velice komplikovaná. Teprve až nástup Jiřího z Poděbrad vrátil opět České království na cestu stability a rozvoje. I on, ač roku 1434 teprve čtrnáctiletý, patřil coby umírněný kališník k účastníkům a vítězům lipanské bitvy.

Historický význam

Bitva u Lipan byla již svými současníky vnímána jako historický zlom a toto povědomí o její důležitosti se v průběhu dalších staletí jen posilovalo, proto se na Lipské hoře konala celá řada táborů lidu. Nejstarší známý se uskutečnil již 21. července 1775, kdy se zde sešel selský lid povzbuzený zvěstmi o ulehčení roboty. Ke konci první světové války se zde 30. května 1918 konal protestní tábor za účasti komisaře dr. Hera, na kterém hlavní řečník, poslanec Emil Špatný, vyjádřil naději, že příští tábor již bude pořádán svobodným českým lidem. V únoru 1939 zde přísahalo věrnost 23 československých generálů, z nichž 15 bylo popraveno nacisty a zbylých osm skončilo v koncentračních táborech. Každý rok se na Lipanské hoře pravidelně pořádají vzpomínkové akce, jejichž středobodem je Prokopova mohyla.

Husitské hnutí a také samotná lipanská bitva i její protagonisté jsou vděčným námětem historizujících děl mnoha českých umělců 19. a 20. století.

Prokopova mohyla

Po táboru lidu 29. května 1870 byl za účasti českobrodkých a kolínských občanů založen spolek Prokop, jehož předsedou se stal velimský statkář Josef Škopek. Cílem činnosti spolku bylo vztyčení mohyly na lipanském bojišti, kterou nakonec zhotovil v roce 1881 kameník Karel Koutek. Smlouva o dílo byla podepsána 27. května 1881, základní kámen byl položen 29. června a ke slavnostnímu odhalení za účasti 20 000 přihlížejících došlo již 11. září. O několik let později (v roce 1896) pak ještě vzniklo Podlipanské muzeum v Českém Brodě.

Mohyla je složena z pískovcových kvádrů a má tvar zaobleného kužele. Dosahuje výšky 11 metrů.

Prohlášení za památku

Pomník bitvy u Lipan je zapsán do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod číslem 31696/2–818.

Zdroj informací

Šámal Z.: Archeologický výzkum bojiště u Lipan 143, diplomová práce, str. 20 - 29. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav pro archeologii. Praha 2020.