Cesty a památky
pověsti z Kouřimi
Kouřim, Pověsti
O původu názvu města
Kronika česká, Václav Hájek z Libočan, 1541
Lech kniže, mladší bratr Čechuov, maje velikú čeled pod svú správú, umínil se osaditi na východ slunce a té vší krajiny bratru svému staršímu postúpiti. Oblíbiv sobě místo jedno, od bratra i ode všech odpuštění vzav a přátelsky se s ními rozžehnav, tam se obrátil. Oni pak, ač nerádi, jej sú propustili, snážně jeho prosíce, aby daleko od ních neodcházel proto, jestliže by kdy ruka nepřátelská chtěla jím uškoditi, aby jim jako své rodině pomocníkem byl. A on k ním pověděl: „Bratří milí i všickni přátelé, třetího dne, dřív než dennice vzejde, vstupte na Zřip a já toho času v lese oheň nesmírný učiním, a kdež uzříte blesk ohně a dýmu kouření, tu znajte mé osazení.“ A tu hned toho času počal jest města stavěti a velikými valy kázal osypati a od toho kouření dal jemu jméno Kouřim.
Staré pověsti české, Alois Jirásek, 1894
Také mladší bratr Čechův, vojvoda Lech, maje velikou čeleď, umínil si postoupiti dále na východ slunce. Vojvoda Čech a všichni neradi ho propouštěli, když vůli svou oznámil a odpuštění bral. Přátelsky se s ním žehnali a prosili ho, aby daleko od nich neodcházel, kdyby nebezpečenství od nepřátel na ně trhlo, aby jim jako svému rodu na pomoc přispěti hleděl. I promluvil k nim Lech: „Ó moji bratři a synové i muži země české! Nezapomenu nikdy, že jsem z vašeho plemene. Proto nechci od vás odejíti tak daleko, abyste nevěděli vy o mně a já o vás. Dám vám znamení, abyste věděli, v kterých končinách zarazíme. Třetího dne po našem odchodu vystupte na Říp, ještě nežli denice vyjde. Já té chvíle zapálím v lese veliký oheň, a kde uzříte blesk ohně a dýmu kouření, tam znejte mé osazení.“ Když pak řečeného dne před úsvitem vstoupili na temeno Řípu a kolkolem se rozhlíželi, spatřili mezi východem a polednem v mlhavé dáli rudou záplavu, pronikající hustým šerem, po nebi rozlitou. Jak se rozednilo, viděli v těch stranách černavé mraky pod zářícím nebem, to dým nesmírného ohně, jejž vojvoda s čeledí svou zapálil. V těch místech také Lech zůstal a hned počal hrad stavěti, jejž velikými valy osypali a od toho kouření Kouřimí nazvali.
O Lechově kameni
Pověst vypráví, že pod kamenem je ukryt nesmírný poklad. Kdo by se k němu chtěl dostat, musí na Štedrý večer o půlnoci kámen třikrát obskákat na jedné noze se zadrženým dechem. Komu se takový kousek povede, tomu se kámen otevře a vydá mu něco ze svého bohatství.
O obrácených zvonech
Pověst, vysvětlující zvláštní způsob zavěšení kouřimských zvonů, se vztahuje k období vlády krále Ferdinanda I. Habsburského. Roku 1547 se město Kouřim zapojilo do stavovského povstání proti panovníkovi, a odmítlo poskytnout vojenskou hotovost do šmalkaldské války, kterou vedl králův bratr císař Karel V. proti německým protestantům. Po vítězství v bitvě u Mühlberka Ferdinand I. Kouřimské potrestal konfiskací veškerého pozemkového majetku s hospodářským zázemím a stanovením pokuty ve výši dvou tisíc kop grošů míšeňských. Když prý nedlouho poté král cestou z Prahy do Vídně projížděl Kouřimí, nedali hrdí konšelé na jeho počest vyzvánět kostelními zvony. Panovník na tuto urážku svého majestátu odpověděl slovy: „Když mlčely při mém příjezdu do Kouřimi, ať mlčí povždy!“, a nařídil obrátit zvony srdci vzhůru tak, aby je nebylo možné používat. Měšťané se ovšem nedali odradit, a nechali zvonovou hranici přestavět tak důmyslně, že zvony dodnes visí obráceně, ale přesto je na ně možné zvonit.
Mše duchů
Dvě vzájemně související pověsti se vztahem ke kouřimskému chrámu mají svůj původ v těžkých dobách třicetileté války. Po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627, kdy byla v Čechách uzákoněna katolická víra jako jediné povolené náboženské vyznání, odešlo z Kouřimi několik protestantských rodin do emigrace. Podle pověsti se členové těchto rodin v noci před svým odchodem sešli v kostele sv. Štěpána na tajnou utrakvistickou pobožnost. Jejich vroucné modlitby se prý natolik vtiskly do chrámových zdí, že za jasných nocí se prý dodnes uvnitř kostela objevují světla a ozývá se zpěv za zvuku varhan. Podobná pověst se vztahuje k Týnskému chrámu v Praze.
Po vypovězení protestantských kněží ze země se však projevil nedostatek katolických duchovních, takže se stávalo, že jako faráři byly někdy ustanovovány i osoby nevalné pověsti. Takovou byl řeholník Bernardo Zottines da Veglia, který do úřadu kouřimského děkana nastoupil roku 1631 a současně spravoval i děkanství v Českém Brodě a několik okolních farností. Pocházel z chorvatského ostrova Krk (italsky zvaného Veglia), jenž byl tehdy součástí Benátské republiky. Jednalo se o vznětlivého člověka hrubých mravů, který se dokonce dopustil několika těžkých zločinů. Podle svědectví kouřimského rodáka Jindřicha Václava Zýwaldy potkala děkana Zottina o svátku Dušiček v roce 1631 zvláštní příhoda. Ještě před rozedněním se u jeho lože zjevil duch s hořící loučí, který jej vyzval aby šel sloužit mši za zemřelé. Děkan ducha zle odbyl, takže za krátko se u jeho postele zjevily dva přízraky se stejnou prosbou. Když se ani ty nedočkaly vyslyšení, přišli do děkanovy ložnice zamčenými dveřmi tři duchové s loučemi, kteří jej bez milosti dovlekli do kostela. Chrám byl prý plný světel a přízraků zemřelých, vznášejících se nad podlahou i pod klenbou. Za spílání se duchové sesypali na děkana, strhali z něho oblečení a do krve zdrásali jeho tělo. Propustili jej až při východu slunce poté, když slíbil, že bude mluvit a kázat pravdu. Samy od sebe se prý rozezněly kostelní zvony, a do chrámu se seběhli obyvatelé města. Našli zde zmučeného děkana, který se navzdory svému utrpení ihned jal sloužit mši za zemřelé. Tato strašidelná příhoda však Zottinovi da Veglia nepřinesla dostatečné ponaučení. Nenapravil se a pokračoval ve svém hříšném životě. Na konci roku 1633 byl děkan na příkaz pražského arcibiskupa Arnošta, kardinála Harracha, zbaven úřadu, vsazen do vězení a po čase vyhnán ze země.
Bílá paní
Zajímavá pověst se odvíjí od příhody, kterou v 19. století zažila dívka, jež se cestou do školy zastavila v kouřimském chrámu, a vstoupila do zdejší kaple sv. Kateřiny. Ve víru prachu, který se točil v paprscích ranního slunce, se jí prý zjevil duch bíle oblečené ženy, který jí mlčky s úsměvem ukázal otvor ve zdi s ukrytým pokladem. Dívka v úleku vyběhla z kostela a přivolala kolemjdoucí. Ti však v kapli sv. Kateřiny nenašli žádnou stopu po zjevení bílé ženy ani otvor ve zdi. Mezi Kouřimskými se pak vypravovalo, že onen poklad měly tvořit ostatky světců ve zlatých relikviářích, které byly uvnitř chrámu ukryty před příchodem husitů.
Mapa
Poloha
GPS: 50°0'11.949"N, 14°58'37.212"E
