Cesty a památky

zámek

Červený Hrádek, Zámky, Zámky dochované

Hrádek na místě tvrze se poprvé připomíná pod názvem Poděhusy v roce 1338, kdy ho páni z Lipé pro dluhy postoupili i s příslušenstvím staroboleslavské kapitule. Kdo z předchozích držitelů obce byl jeho stavitelem, nelze prokázat (možná již kolem roku 1265 Jaroš z Poděhus, majitel nedaleké vsi Poděhusy dnes Poďousy nebo na počátku 14. století, kdy byl spoluvlastníkem tvrze Bernart z Cimburka, později bratři Pertolt a Čeněk z Lipé a jejich strýc Jindřich z Lipé). Nelze ani jednoznačně určit jeho velikost, neboť kromě označení „tvrz“ se objevuje i označení „hrad“ (v roce 1377) a „hrádek“ (v roce 1498). Toto označení se pak stalo i vlastním jménem objektu, který se jako Hrádek poprvé nazývá v roce 1534. Hrádek byl vybudována na návrší, které bylo na východní a severní straně chráněno svahy a bažinami při prameni říčky Bečvárky. Jen na jihozápadě muselo být vybudováno umělé opevnění.

Za vlády staroboleslavské kapituly občas pobývali na Hrádku její proboštové. Od konce 14. století začala kapitula pro značnou vzdálenost Hrádek pronajímat. Jeho prvním nájemcem byl Petr z Hrádku, připomínaný v roce 1382. Kapitula vlastnila Poděhusy a Hrádek až do roku 1498, kdy panství koupil tehdejší nájemce, zemský písař, Prokop z Habřiny. Ten také v roce 1499 dosáhl povýšení vsi Hrádek, která mezi tím vznikla v sousedství sídla, na městečko. Od počátku 16. století se majitelé Hrádku rychle střídali, až je v roce 1534 od Petra Bohdaneckého z Hodkova koupil Jindřich Firšic z Nabdína. Při této příležitosti je poprvé hrádek označen jako „zámek“.

V roce 1540 prodal Jindřich panství Smilu Myškovi ze Žlutic. V souvislosti s dělením otcovského majetku po Smilově smrti v roce 1560 mezi Zikmunda a Oldřicha Myšku byl vypracován podrobný popis zámku, z něhož se dovídáme, že se skládal z předního a zadního paláce s větším počtem obytných místností a že byl obklopen valem a příkopem, přes který vedl zvedací most. V roce 1600 za Jana Kryštofa Myšky ze Žlunic oblehli zámek horníci z Kutné Hory, ale byli rozehnáni. Myškům byl zámek s celým panstvím v roce 1622 zkonfiskován za jejich účast na protihabsburském povstání a zkonfiskovaný statek koupil v roce 1623 Václav Kinský z Vchynic. Za jeho syna Jana Oktaviána vyplenilo Hrádek v roce 1634 saské vojsko, přitom byl velmi poškozen i zámek. Jan Oktavián prodal v roce 1637 zpustlý zámek Gerhardovi Taxisovi a ten ještě v témže roce Juanu Salazarovi de Montealbano. Ten provedl na zámku jen nejnutnější opravy a tak když v roce 1672 jeho syn Blasius Eugen Salazar prodával hrádecké panství Václavu Silvestrovi z Mnichu, byl zámek označen jako sešlý, ale se zachovalým opevněním. V roce 1681 postoupil Václav Silvestr Hrádek Hanuši Bedřichovi z Trauttmansdorfu, který ho připojil ke svému panství Červené Pečky.

Zámek přestal být centrem samostatného statku i panským sídlem a nový majitel neměl zájem o jeho údržbu. S pečeckým panstvím získal Hrádek v roce 1713 Karel Jáchym Breda, ale ani ten zámek neopravil. Když byl v roce 1736 v souvislosti s přípravou dražby zadlužených bredovských panství vypracován jejich podrobný popis, uvádí se v Hrádku zbořený zámek, v jehož sousedství stojí nevelký kamenný dům sloužící jako obydlí úředníků. V roce 1738 koupil Hrádek jako samostatný statek, k němuž náležel zbořený zámek, dvůr, městečko Hrádek a pět vsí, Jan Václav Vražda z Kunvaldu.

Ten nechal v letech 1746-47 postavit v místech pobořeného zámku nový jednopatrový barokní trojkřídlý zámek, k němuž přiléhala ještě dvě přízemní křídla. V jihozápadním přízemním křídle byla umístěna kaple a zámek byl zastřešen vysokou mansardovou střechou. Jednoduchá fasáda byla na nádvorní straně zdobena pilastry. Zámecká novostavba nenavazovala na dispozici předchozího objektu a z něho snad byly použity i některé obvodové zdi. Při výstavbě nového zámku zcela zmizelo opevnění. Po smrti Jana Václava v roce 1749 zdědil rodové panství Jan Nepomuk Vražda z Kunvaldu (1711-78) a po něm jeho starší syn František Josef (1752 - 1807). Dalšími majiteli byli Jan Nepomuk ml. z Kunvaldu (1824-1884) a následně jeho syn Alfréd (1855-1948), který v roce 1887 vyměnit Červený Hrádek s Leopoldem ze Šternberka za panství Police u Dačic. Za Vraždů se pro zámek i přilehlé městečko (změněné opět na ves) vžil název Červený Hrádek.

Od roku 1887 červenohrádecký zámek nebyl panským sídlem a obývali ho nadále jen úředníci, spravující přilehlý dvůr. Leopold ze Šternberka pronajal červenohrádecký velkostatek majitelům Ratboře, bratřím Mandelíkům, ale ani ti v zámku nesídlili. V noci z 28. na 29. 4. 1925 zámek vyhořel a díky dobrému pojištění mohl být rychle opraven. Při opravě byla původní mansardová střecha nahrazena nízkou střechou valbou a současně byly upraveny i zámecké fasády. Majetkem Šternberků zůstal zámek do roku 1930, kdy byl odprodán Československým státním dráhám pro potřeby dětského rekreačního zařízení, v letech 1945 – 1985 sloužil jako domov důchodců pro až 100 klientů. V roce 1985 vzniká přestavbou zařízení ústav pro mentálně postižené dívky pod názvem Domov Na Hrádku. Pro potřeby ústavu byly upraveny interiéry, vybudovány obytné prostory v mansardách nad přízemními křídly a zámecká kaple byla upravena na kancelář vedoucího zařízení. Zároveň byla v severním nároží nádvoří nově vybudována schodišťová věž. Od roku 2007 umožňuje Domov Na Hrádku péči i o osoby se zdravotním postižením a stává se smíšeným (koedukovaným) zařízením.

Zámek stojí na nevysokém návrší na severním okraji obce Červený Hrádek. Je to zčásti jednopatrová, zčásti přízemní trojkřídlá barokní architektonicky nevýrazná budova uzavírající nevelké nádvoří otevřené k jihovýchodu. Pod jihozápadním křídlem se dochovaly kamenné klenuté sklepy, které jsou jediným pozůstatkem původního gotického hrádku. Podle popisu z roku 1915 byla na severní straně zámeckého nádvoří vsazena deska z roku 1747 s memoriálním nápisem o stavbě zámku a znakem Vraždů z Kunvaldu (korunovaný okřídlený drak): JOANNES WENCESLAVS WRAŽDA DE KVNWALD VICE CAMERA RIVS IN REGNO BOHAENIAE AE TATIS SVAE SEXAGESIMO SEXTO HANC FABRICAM GRA TAE SVAE POSTERITATI PO SVIT ANNO DOMINI 1747 VIATOR QVI TRANSIS PRO EO BENE PRACARE (dnes je nezvěstná).

Vzhledem k tomu, že je v zámku umístěno sociální zařízení, není běžně přístupný veřejnosti. Vedení ústavu žádá o respektování této skutečnosti.