Cesty a památky
Pověsti z Červených Peček
Červené Pečky, Pověsti
O pečecké čarodějnici
V Červených Pečkách žila kdysi čarodějnice Rádličková, která lidem dobré i zlé dělala, podle jejich přání. Ale nejvíce zlého natropila. Přál-li si toho sedlák, způsobila, že sousedovy krávy dojily místo mléka krev, nebo že nečistý hmyz usadil se v sousedově rodině, nebo že housata nechtěla se vylíhnout. Jeden horník a dívka, hodní mladí lidé, děti to dvou skromných hornických rodin v Kutné Hoře, měli se rádi a pomýšleli již na sňatek. Avšak mladá, bohatá vdova, uzřevši jednou hezkého horníka, zalíbila si ho a chtěla ho stůj co stůj pro sebe získati. Než horník, věrný své dívce, nechtěl o sňatku s bohatou vdovou ani slyšeti. Vdova tedy navštívila pečeckou čarodějnici a uplativši ji žádala, aby jí pomohla v její nesnázi a oba milující se mladé lidi rozvedla. Čarodějná baba dala vdově dvě byliny: „nechavec“ a „mamoní koření“. Tu první bylinku aby vpletla milence do vrkoče, a tu druhou aby horníkovi přimíchala do jídla. Jednoho jitra nalezla dívka na otevřeném okně krásnou bylinku a domnívajíc se, že je to dárek od milence, vpletla si ji do vrkoče. Tak okrášlená vkročila do domku rodičů horníkových, ale mladý muž ani si jí nevšiml a odešel z domu, neboť ráno pojedl jídla, v němž bylo přimícháno mamoního koření. Od toho dne se horník vyhýbal své milence a ta, vidouc se zrazena, vrhla se se skály do Velkého rybníka. Nedlouho na to slavil nevěrný milý s bohatou vdovou hlučnou svatbu.
Ale manželství nebylo požehnané. Manželka horníka, nyní již bohatého nákladníka dolů, strojila samé hostiny, na nichž mnoho pila. Ponenáhlu stalo se jí pití zvykem a nejednou musil bývalý horník býti svědkem její opilosti. Když pak mu povila několikrát mrtvé děti, probudilo se v něm svědomí a pozdě poznal, jakou ženu si přivedl do domu. Vzpomínal teď často na svou zrazenou milenku. Aby ohlušil výčitky svědomí oddal se také pití a tak se opíjeli oba. Jednou při hostině podnapilá žena prozradila veselým hostům, jakým způsobem získala si náklonnost svého muže, kdysi hezkého horníka. Prozrazené tajemství nezůstalo mezi hostmi. Když se lid dověděl, že pečecká čarodějnice byla příčinou všeho neštěstí horníkova i jeho milenky, obžaloval ji z čarodějství. Byla v Pečkách jata, přivlečena do Kutné Hory a zde odsouzena k hrozné smrti. Vyvedli ji z města do Sklenářova dolíku, přivázali ke stromu a vrazili jí kůl do srdce. Koho vedla nocí cesta podle Sklenářova dolíku, ten prý slyšel skuhrání čarodějnice: „Vždyť já jsem jen pomáhala, lidem dle přání dělala.“
Jak přišel Breda o své statky
Hrabě Breda byl velký boháč. Ve sklepích svého zámku v Červených pečkách přechovával velké poklady, stříbra tam bylo hned několik sudů. Bodejď by ne, hořekovali si lidé, když panuje za jeho vlády taková drahota a říkali si: Ach běda, běda, koupil nás Bréda! Z pečeckých sedláků nadělal žebráků. Za dva grešle byla tehdy konev piva a stejnou sumu dostal zedník za celý den práce na jeho pivovaru, nádeník jen jednu grešli. V té době vedl císařpán Karel VI. Habsburský válku s Turkem a císařská pokladnice byla proto prázdná. Dozvěděl se o Bredově bohatství a nabídl mu jednu ze svých sester za manželku odměnou za to, že mu Breda svými penězi pomůže. Ten ovšem tuto nabídku odmítl s tím, že raději zůstane svobodný. A to neměl dělat. Nikdo totiž nechtěl v té době dělat dobrovolně císařského vyslance v Turecku, protože velkovezír Damad Ali Paša každého vrátil buď o hlavu kratšího nebo dokonce upečeného na ohni. A tak se muselo losovat, kdo bude do Cařihradu vyslán. No a los jakoby náhodou padl tenkrát zrovna na Bredu. Ten se ale tak ulekl, jak se bál o svůj život, že si najal za sebe zástupce, kterému se zavázal, že mu bude po tři roky platit veškeré výlohy, spojené s velvyslanectvím. Zástupce si za Bredovy poníze pořídil nádherný, stříbrem okovaný kočár, zapřáhl do něj šest krotkých jelenů a vyjel tak do Cařihradu. Velkovezír se záhy dozvěděl o jeho bohatství a tak, když ho vyslanec pozval příští pátek na oběd, neváhal pozvání přijmout. Zakázal ovšem pod trestem smrti, že mu nikdo nesmí prodat dřevo na oheň. Vyslanec si ale pomohl tím, že skoupil ve městě i okolí vzácnou skořici, na které připravil sultánovi tak chutný oběd, že se stal rázem jeho oblíbencem. Aby si velkovezírovu náklonnost udržel, otřeboval tolik peněz, že na to ani Bredovy poklady z pečeckého podzemí netačily. A tak musel Breda postupně prodávat jedno panství za druhým, a než přešly tři roky, zemřel v Praze v úplné chudobě.
Mapa
Poloha
Tůma J.: Paměti osad na Kolínsku, str. 234. Nakladatelství J. L. Bayer Kolín, 1915.
Antonín Ptáček a Antonín Šebánek, Kutnohorské pověsti, Obzory Kutnohorska 1994.
GPS: 49°58'44.560"N, 15°12'33.000"E
