Cesty a památky

Vlčím dolem

Česká republika (únor 2015, Časopis Turista 3/2015)

Říčka Výrovka pramení asi 4 kilometry jižně od Uhlířských Janovic v obci Kochánov (487 m. n. m.) a po 62 kilometrů dlouhé pouti se vlévá u Píst jako levostranný přítok do řeky Labe (178 metrů). Asi nejzajímavější je ale to, že na takto poměrně krátkém toku několikrát mění své jméno, v jejich jednotlivých úsecích ji lidé nazývají Vavřinecký potok, Kouřimka nebo Plaňanka, podle větších obcí, kterými protéká. Jako by si ji všichni chtěli přivlastnit jen pro sebe.

V dnešním putování se vydáme středním tokem Výrovky, která se tady nazývá Vavřinecký potok. Vydáme se pěšky z Kouřimi do Zásmuk po trase dnes již zrušené naučné stezky, která ovšem čeká na své obnovení. Putování zahájíme na kouřimském nádraží (trať č. 012), kam se lze jednoduše dopravit z Peček pravidelnými spoji Českých drah a nebo o víkendech v letní turistické sezoně od června do září i tzv. Podlipanským motoráčkem, provozovaným společností KŽC Doprava.

Lechovo kouřové znamení

Žlutá turistická značka nás po 1 km přivede nejprve k Lechovu kameni na úbočí návrší s hradištěm Stará Kouřim. Název této rulové skalky, která se v minulosti nazývala prostě Velký kámen, pochází až z 19. století a typicky romanticky tak odkazuje na mýtického slovanského vojvodu Lecha, bratra praotce Čecha. Ten se zde měl podle Kroniky české Václava Hájka z Libočan usadit a svému bratru na Říp vyslat kouřová znamení, podle kterých se odvozuje i název pozdějšího města - Kouřim. Na jeho historické centrum je mimochodem právě od Lechova kamene ten nejhezčí pohled, a právě proto jsme se sem vlastně i vyšplhali. Místo je to opředené jak pověstmi o pokladu ukrytém uvnitř skály, tak historkami o čarodějnicích, které se tu měly slétávat na své sabaty. Realitou rozhodně je, že jen několik metrů od kamene narazíte na dosud dobře patrné valy již zmíněného hradiště, a v poli ve směru na Kolín určitě nepřehlédnete označený průsečík 15. poledníku východní délky a 50. rovnoběžky severní šířky, což je pouze jediné místo, na kterém přesně platí tzv. středoevropský čas (označované za astronomický střed Evropy). Pokud chcete, můžete k rozcestí turistických tras v Podskalí dole u řeky pokračovat delší okružní trasou přes hradiště (2 km), nebo přímo sestoupit úbočím bývalého lomu (300 metrů). Královské město Kouřim s jeho památkami pro tentokrát vynecháme, protože jeho prohlídka je na samostatný výlet. Od rozcestí u bývalého Panského mlýna v Podskalí, který pod klasicistní fasádou z konce 18. století ukrývá původní gotickou budovu doloženou již v roce 1440, vykročíme proti proudu řeky po modré turistické značce ven z města.

Zaniklé románské svatyně

Na návrší, které se nyní zdvíhá po pravé straně naší cesty, stál od 10. století jeden z nejstarších hradů v raně feudálních přemyslovských Čechách, původní správní centrum Kouřimského kraje. Právě tuto jeho funkci převzalo nové královské město brzy poté, co hrad v roce 1223 dobyl a vyvrátil Přemysl Otakar I. při posledním vojenském střetu se svým vzpurným příbuzným Děpoltem III. Hrad pak sice zmizel z povrchu zemského, ale na ostrožně ho ještě pár století připomínaly původní románské kostelíky sv. Klimenta (zanikl někdy v 17. století) a sv. Jiří (zbořený v roce 1830). O tom, jaká je to škoda, že oba kostely zanikly, můžete přemýšlet cestou lesem, než po necelém kilometru chůze dojdete k mlýnu Bukačov, jehož dnešní podoba i jméno pochází ze 17. století, kdy zde působila významná mlynářský rodina Bukačů. A k úvaze o zaniklých kostelech můžete hned přidat další, protože na návrší, zdvíhající se tentokrát vlevo od naší cesty nad mlýnem, také kdysi existoval opevněný panský dvorec s románským kostelem sv. Vojtěcha. Ačkoliv dvorec zanikl již ve středověku, kostel byl zrušen až za josefínských reforem v roce 1784 a jeho zdivo bylo v polovině 19. století rozebráno na opravy mlýna. Ve zdivu jeho chléva tak pouhým okem i dnes odhalíte hodnotné románské architektonické články, pocházející z této zaniklé stavby.

Strašík co dostrašil

V cestě pokračujeme kolem mlýna Pášov, který je poprvé doložený v kouřimské městské knize k roku 1404 pod názvem "Hořejší". Svoje současné jméno získal až po roce 1613, tehdy ho totiž vlastnila mlynářka Kateřina Pášová. Co by to bylo za mlýn bez rybníka. Ten zdejší se jmenuje Strašík a má za sebou pěkně smolnou historii. Vznikl přepažením toku Vavřineckého potoka v průběhu 15. století na místě bývalého popraviště (odsud má své jméno) a jeho hladina dosahovala rozlohy skoro 12 hektarů. V roce 1596 se jeho hráz poprvé protrhla a voda tehdy vyplavila celé kouřimské Podskalí. Potom ho měšťané nechali zarůst trávou a po staletí sloužil jako pastvina, než byl v letech 1949-54 obnoven a znovu napuštěn. Ke vší smůle se při bleskové povodni 2. června 2013 jeho hráz protrhla podruhé a ničivé záplavy Kouřimi se opakovaly. Dílo zkázy si můžete prohlédnout, řeka protéká protrženou hrází dodnes. Po třech kilometrech chůze od rozcestí pod hradištěm v Kouřimi přijdete přes malé návrší (273 m. n. v.) s lesíkem na náves v Toušicích, kde je rozcestí se žlutou turistickou značkou.

Toušické prahy

Pokračujte dále po žluté a necelý kilometr za vsí přijdete na kraji lesa k velmi pozoruhodnému (bohužel ale nijak zvlášť označenému) místu. Vavřinecký potok si zde prorazil cestu masivem hornin kutnohorského krystalinika, tvořeným kouřimskou ortorulou, a vytvořil velmi působivou skalní kaskádu vysokou 5 metrů, které se říká Toušické prahy. Ty tvoří významný krajinný prvek s výskytem vzácných vodních živočichů - v tůňkách se vyskytuje vranka, mřenka, mník nebo pstruh potoční a přímo v peřejích pak žije velké množství žab, například skokan hnědý.

Mezi vodáky jsou Toušické prahy známé jako "Toušická kaskáda" a její sjezd o obtížnosti WW IV je pro zkušené vodáky vyvrcholením každoročního a dnes již legendárního vodáckého srazu známého jako Vavřiňák. Ten se koná každoročně od roku 1977 druhý víkend v říjnu na ukončení vodácké sezony. Akce se každoročně zúčastní okolo 3000 vodáků.

Na nejvyšším místě nad peřejemi překračuje Vavřinecký potok nádherný barokní kamenný most z 2. poloviny 17. století. Původně po něm vedla dnes již neexistující cesta ze Zásmuk přes Toušice do Kouřimi. Dnes už po něm žádná funkční cesta potok nepřekračuje a tak je pro nás důležitým dokladem toho, že trasy komunikací vedly v minulosti často zcela jinudy, než kudy jezdíme my dnes. A je tu ještě něco, co nesmí uniknout vaší pozornosti. Při pohledu z mostu uvidíte po pravé straně potoka malý pahorek, ohraničený ze tří stran suchým korytem. Při jeho obhlídce narazíte na skromné pozůstatky zemanského sídla, kterému se v Toušicích říká Trmalova tvrz. Podle tradice ji totiž založil v průběhu 15. století některý z příslušníků místní smetánky, rodu Trmalů z Toušic. Opuštěna byla po roce 1582, když Toušice připadly k zásmuckému panství, a pro starou tvrz tak již nebylo odpovídající využití, neboť panstvo bydlelo na zámku v Zásmukách. Přestože tvrziště bylo vážně poničeno při stavbě barokního mostu, zbytky zdiva obytného paláce i vyzdění příkopu jsou stále ještě patrné. A snadno si i představíte i původní opevnění, když přepažením potoka se voda rázem valila i suchým korytem a tvrz tak stála na těžko přístupném ostrově.

Vlčí důl

Další cesta vede střídavě podle potoka i okrajem lesa, kde se přiblížíte k železniční trati Bošice - Bečváry (trať č. 013) bez pravidelného provozu (pouze o víkendech od 13. 6. do 27. 9. zde rekreační jízdy provozuje 2x denně tzv. Podlipanský motoráček společnosti KŽC Doprava). Nakonec sestoupíte do hlubšího údolí se skalními výstupy, kterému se říká Vlčí důl. Kdysi zde stával mlýn, hájovna, panská cihelna i hospoda. Dnes zde ale naleznete již jen další barokní kamenný most z přelomu 17. a 18. století, po kterém vedla kdysi stará cesta ze Zásmuk do Dobravčan. Na středním pilíři stávala socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1717, kterou neznámý vandal shodil v roce 1970 do potoka. Když byla poničená socha v roce 1998 vyzdvižena z bahna, bohužel již byla bez hlavy, která se nikdy nenašla (socha je uložena na zásmucké radnici). Na její paměť byla v korytu potoka instalována v roce 2014 kamenná symbolická skulptura "Svatý Jan" od akademického sochaře Zdeňka Hůly v rámci programu Cesty vody realizovaném Místní akční skupinou Podlipansko. A pokud se vám zdá, že most přeci jen odněkud znáte, tak vězte, že s okolím posloužil jako kulisa k filmu Smrt talentovaného ševce (1982) nebo ho můžete vidět v pohádce Nesmrtelná teta (1994).

Šternberská hvězda Zásmuky

Před námi je posledních 2,5 kilometru stoupání podél potoka Špandava na náměstí v nedalekém městečku Zásmuky (345 m. n. v.), odkud odjíždějí pravidelné autobusy Pražské integrované dopravy nebo spoje ČSAD Kolín. Zásmuky jsou sice poprvé připomínány až v roce 1285, ale již na přelomu 10. a 11. století zde stál románský kostelík Nanebevzetí Panny Marie, zbořený v roce 1898 při stavbě současného kostela. Období největšího rozkvětu zažilo město po roce 1637, kdy ho koupil Jan Rudolf ze Šternberka, a učinil z něj centrum poměrně rozsáhlého panství. Za Adolfa Vratislava ze Šternberka v letech 1653 - 1703 se pak Zásmuky staly významným střediskem barokní kultury na Kolínsku. Asi nejvýznamnější památkou na knížecí rod Šternberků je současná podoba zámku, který vznikl přestavbou původní gotické tvrze, jejíž části se dochovaly v podzemí, a pozdějšího renesančního zámku Adama z Říčan. Zámek byl v roce 1949 Šternberkům odebrán a předán k užívání armádě, která zde umístila sklady chemické jednotky. V roce 1982 zámek bohužel vyhořel a neopraven chátral až do roku 1992, kdy jej restituovala dědička šternberského panství, Diana Šternberková. Ta uvedla do chodu rodové hospodářství a tím zajistila nezbytné prostředky na uskutečnění právě probíhající generální opravy.

Roman Šulc, 2015