Cesty a památky

Rataje nad Sázavou

Česká republika (srpen 2013, Časopis Turista 8-9/2013)

Rataje nad Sázavou jsou dnes městysem, jehož historické jádro je prohlášeno za památkovou zónu. Aby taky ne, památek je tu totiž celá řada. První písemná zmínka o městě pochází z roku 1156, a ta potvrzuje, že Rataje v té době již existovaly jako trhová vesnice. Kdy ovšem skutečně vznikly, to s určitostí nevíme.

Jak napovídá název, původně zemědělská vesnice se postupně rozrůstala v podhradí zličského pomezního hradiště, které v polovině 10. století zabíralo místo dnešního zámku. Jméno Rataje totiž pochází od praslovanského slova „ortaj“ a pozdějšího staročeského „rataj“, což je označení pro oráče, sedláka nebo čeledína. Na konci 13. století vlastnili město páni z Húžic (spříznění se Závišem z Falkenštejna) a po nich se ho na počátku 14. století zmocnil Hynek z Dubé. Za vlády pánů se znakem ostrve v erbu byly Rataje opevněny nejen hradbami a bránami, ale také dvojicí hradů, každý na jednom konci ostrohu. Není proto divu, že se ve středověku městu říkalo Rataje Hrazené.

Kde bydlelo panstvo?

Jestliže byly v Ratajích dva hrady, na kterém z nich tedy bydleli páni města? Zdá se, že horní hrad (na místě dřívějšího hradiště a dnešního zámku) sloužil pouze jako pevnost, tedy k obraně města od severu, odkud byl nejsnazší přístup. No a páni z Lipé, ti obývali spodní hrad, zvaný Pirkštejn. Na něm žil i nejvýznamnější příslušník rodu, Hynek Ptáček z Pirkštejna, tehdy nejvyšší hofmistr a mincmistr Království českého, správce královských měst, včetně Kutné Hory, významný politik husitské doby a poručník budoucího krále Jiřího z Poděbrad. Hynek na Pirkštejně v roce 1444 zemřel a byl pochován v nedalekém kostele. Na dolním hradě pak bydleli i další majitelé Ratají, a to až do roku 1528, kdy si Ladislav Malešický z Černožic zvolil za své hlavní sídlo horní hrad. Pirkštejn, který neumožňoval pro nedostatek místa na skalním ostrohu větší přestavby ani rozšiřování, byl opuštěn. A protože na něm nesídlila šlechta, nebyl ani nijak v následujících staletích upravován, takže se dodnes dochoval prakticky ve své původní podobě. Pokud tedy chcete vědět, jak vypadal takový typický hrad ve 14. – 15. století, Pirkštejn je toho unikátní ukázkou. Když se pak na počátku 18. století stala z nevyužívaného hradu fara, byl pochopitelně trochu upraven, ale celková podoba se tím nijak nezměnila. Snad jen kruhový bergfrit (hlavní věž) získal při úpravě na zvonici svou typickou bedněnou nástavbu. A pokud se vám zdá, že tenhle hrad odněkud znáte, tak je to z filmové pohádky Princ Bajaja z roku 1971. Odsud vyrážel mladý princ zachránit princeznu – a věřte, že dodnes návštěvníci šátrají za kamenem u brány, jestli nenaleznou klíč, který si tam schoval.

Tam co je dnes zámek

Když se tedy v roce 1528 přestěhovala vrchnost do horního hradu, vypukl tam čilý stavební ruch. Stará pevnost byla přestavěna renesančně podle tehdy módního diktátu, přičemž se změnil i její charakter na pohodlné sídlo zámeckého typu. Z této doby se dochovalo celé jižní křídlo s přízemní arkádou a pavlačí, jehož stěny zdobí psaníčková i ornamentální sgrafita. Protější křídlo, severní, zase ukrývá pozůstatky gotické stavby, což dokládají úzká střílnová okénka s trojlistým ukončením (tzv. jeptiškou). Zámek vyplenili v roce 1628 vzbouření sedláci, takže ho v neutěšeném stavu spolu s vydrancovaným městem získal v roce 1636 královský místodržící a nejvyšší komorník Království českého, Bedřich z Talmberka. Jeho vnuk František Maxmilián přistoupil v roce 1663 k obnově města a radikální přestavbě zámku. Díky jeho úsilí byly architektonicky sjednoceny jeho jednotlivá křídla, pocházející z různých období, v jeden monumentální celek. Stavební práce, provedené podle plánu rodového architekta Ondřeje de Guarde, skončily až v roce 1672. To dokládá nápis nad vstupním portálem, ozdobený erbem Františka Maxmiliána z Talmberka a jeho ženy Evy Kustošové ze Zubří. Když potom pány z Talmberka vystřídali v roce 1712 noví majitelé, Kinští, a po nich Lichtenštejnové, sloužil zámek již jen jako sídlo správy panství a byty úředníků. V roce 1922 ho koupilo od Jana II. z Lichtenštejna město a od té doby je obecním majetkem. V posledních letech probíhá památková obnova zámku a jeho postupné zpřístupňování veřejnosti. V přízemí sídlí městské informační středisko, v patře pak muzeum s expozicí o historii města a regionu Posázaví. Svoje místo tu má třeba i stálá dřevorubecká expozice ze soukromé sbírky Ing. Jiřího Vorlíčka. Návštěvníky jistě zaujme zámecká kaple, objevená až během oprav (do nedávna se o ní vůbec nevědělo), největší místnost zámku Rytířský sál a obnovené raně barokní krovy, které jsou rovněž součástí prohlídkového okruhu.

Bába v komíně

Když budete na zámek koukat od náměstí, uvidíte, že z levého komína vykukuje hlava. Ta je opředena mnoha pověstmi a s oblibou jí třeba ratajské matky straší neposedné děti („Když budeš zlobit, zavolám na tebe bábu z komína“). Podle jiné pověsti to je kominík, který při čištění komína do něj spadl. Ve skutečnosti se jedná o magický maskaron, který měl naopak obyvatele zámku chránit.

Kde spočinul Hynek Ptáček

Stejně jako dva hrady, existovaly tu kdysi i dva kostely. Ten starší, zasvěcený sv. Mikuláši, stával od počátku 13. století u horního hradu a jeho románské základy (obdélná loď s půlkruhovou apsidou) jsou dodnes patrné v malém parčíku před hlavním zámeckým průčelím. Zbořený byl v průběhu 17. století, možná v souvislosti se stavbou nového raně barokního kostela sv. Matouše. Ale ani ten nevznikal na zelené louce. Jeho předchůdcem byl zase gotický kostel ze 14. století s rodovou hrobkou pánů z Lipé, zbořený v roce 1675. Nový kostel nefinancoval nikdo jiný, než František Maxmilián, a autorem projektu je talmberský stavitel Ondřej de Guarde, který v té době přestavoval i ratajský zámek. Stavba kostela probíhala v letech 1680-91 a byla do ní zakomponována i starší hrobka předchozích majitelů, pochopitelně čestné místo u oltáře zaujala hrobka pánů z Talmberka. Dnes tak již jen malá tabulka na jižní stěně připomíná, že je tu pohřben Hynek Ptáček z Talmberka. Celá architektura kostela i jeho vnitřní vybavení jsou slohově naprosto čisté, vše rané baroko, vyzdobené znaky pánů z Talmberka – což jsou dva stříbrné leknínové listy na červeném poli. Ve hřbitovní zdi směrem k silnici (do náměstí) je pak druhotně zazděný gotický pískovcový znak pánů z Lipé.

Okolí městyse

Samotné město leží v nádherné posázavské krajině, na vysokém ostrohu obtékaném od severu Sázavou a od jihu a východu hluboko zaříznutým Živým potokem. Tato jedinečná poloha také předurčila jeho vznik. No, a jelikož přes Rataje nevede žádná hlavní ani dálková silnice, máte tu oázu klidu jako vymalovanou. Po červené turistické značce se můžete z náměstí vydat na 5 kilometrů vzdálenou zříceninu hradu Talmberk nebo druhým směrem na hrad Český Šternberk, vzdálený jen 6 kilometrů. Necelý kilometr od hlavního rozcestníku je to po zelené turistické značce k Ratajské vyhlídce, umístěné na skále ve výšce 80 metrů nad hladinou Sázavy. Řeka se dole v údolí klikatí mohutným meandrem, lidé si užívají klid v chatkách rozesetých po jejím břehu a kostel i zámek se ztrácejí v záplavě lesů po levé straně.

Rataje a řeka Sázava, to je pro mě synonymum prázdnin, dovolené, koupání, prvních lásek a také studentských brigád, při kterých jsme sbírali brambory na okolních polích. Přijížděli jsme sem zpravidla vlakem z Kolína a tak nikdy nezapomenu na cesty drkotavým motorákem, kdy jsme se přilepení na sklo těšili, až poklidné Polabí vystřídá divoké údolí a tunely, pro děti z nížiny největší zážitek. Dnes je každý návrat do tohoto nádherného města velkým svátkem a vzpomínkami naplněným výletem. Představte si, že se tu za ta léta vůbec nic nezměnilo. Tedy skoro nic. Rataje na vás dýchnou takovou starosvětskou atmosférou, trochu jako z první republiky. A kdyby tu špacíroval po náměstí Oldřich Nový, ani by vás to nepřekvapilo, a slušně byste se s ním pozdravili. Lidi tu nikam nespěchají – konec konců, ono tu ani není kam. A tak si to taky užijte. Přijeďte do Ratají vlakem podél Sázavy, tak zvaným Posázavským pacifikem (trať Čerčany – Světlá nad Sázavou), nebo lokálkou z Kolína, odkud sem dorazí dnešní moderní soupravy Regionovy za necelou hodinku od rychlíků z celé republiky. Vystoupit můžete na dolním nádraží, pak to máte do města čtvrthodinku stoupání, a když vystoupíte na horním nádraží, čeká vás cesta stejnou dobu, jen z kopce dolů.

Roman Šulc, 2013