Cesty a památky

Kutnohorští havíři v Poděbradech

Česká republika (květen 2015, Časopis Turista 6/2015)

Středočeské Poděbrady zná každý jako slavné lázně nebo jedno z hypotetických rodišť krále Jiříka z Poděbrad. Tentokrát se ale vydáme na předměstí Zámostí na levém břehu řeky Labe, které leží mezi centrem města a městskou částí Polabec. Je to jedno z nejromantičtějších míst Poděbrad, navíc opředené řadou tajuplných pověstí. Tu nejznámější o neprávem odsouzených a popravených kutnohorských havířích podrobně popisuje ve Starých pověstech českých Alois Jirásek a dramaticky ji zpracoval třeba Josef Kajetán Tyl v divadelní hře Krvavý soud. Události, které mají reálný historický základ, pak lidová slovesnost, a hlavně představivost, obohatila v následujících staletích o další souvislosti, se kterými se nyní vydáme blíže seznámit.

Krvavý soud

Abychom pochopili běh zdejších událostí, musíme se vrátit v čase až do konce 15. století, kdy se v Kutné Hoře vzbouřili horníci proti perkmistrům (královským báňským úředníkům), kteří je nepoctivě připravovali o část výdělku. První neshody v roce 1494 se ještě podařilo uklidnit domluvou, ale o dva roky později neshody přerostly v otevřenou vzpouru, neboť horníci neměli pro své oprávněné požadavky zastání ani v Kutné Hoře, ani v Praze. Pod příslibem spravedlivého slyšení u krále se nakonec vzdali a 13 z nich odešlo do Poděbrad pod ochranu tamějšího hejtmana, nicméně ten je na poděbradském hradu uvěznil, mučil a na místo přímluvy poslal králi Vladislavu Jagellonskému, který v té době pobýval v Uhrách, očerňující list, na základě kterého král rozhodl o vykonání trestu smrti. Jelikož tehdejší právo neumožňovalo vykonat více, než 10 poprav na jednom místě, tři havíři byli k vykonání rozsudku převezeni na hrad Křivoklát. Dne 11. srpna 1496 bylo všech 10 havířů v Poděbradech popraveno, ovšem z těch převezených na Křivoklát byli popraveni pouze dva. Třetímu se podařilo sebrat kámen, omráčit kata, a z popraviště prchnout. Tím si zachránil život a mohl proto později krále informovat o skutečných příčinách vzpoury. Král na základě tohoto svědectví opravdu původní rozsudek zrušil (mrtvým havířům však již život nikdo nevrátil) a věrolomné úředníky potrestal.

Zpět do Poděbrad

Když začala poprava v Poděbradech, promluvil podle tradice jeden z havířů: „Zrádný hejtmane, slíbil jsi nám na čest a víru, že nám zjednáš právo a slyšení u krále, ale slovo jsi zrušil a nás zradil.“ Klečící havíř poté zvolal, aby Bůh na znamení jejich neviny seslal déšť. V tu chvíli městský kat odmítl popravit nevinné, takže popravy se ujal kat ze zámku, který stínal hlavy havířů tak, až krev stříkala na větve dubu, který stál na popravišti. Po popravě skutečně začalo pršet a po devět dní a nocí neustalo, což lidé interpretovali jako jasné boží znamení. No a na dovršení všeho rok po popravě začal dub plodit na větvi potřísněné havířskou krví žaludy, které měly podobu bezhlavých těl v havířských kápích. Dub již na konci 18. století sešel věkem, ale lidé po celá staletí věřili v čarovnou moc jeho podivných žaludů, které si uchovávali jako talismany nebo je zasazené v drahém kovu nosili jako přívěšky.

Havířský kostelík

Již v roce 1516 nechali havíři z Kutné Hory postavit na místě popravy svých kolegů dřevěný kostelík Nanebevzetí Panny Marie, který se rázem stal cílem četných poutí. Jak zájem lidí narůstal a popularita místa stoupala, byl v letech 1665-66 postaven barokní zděný kostel, který se dodnes dochoval v podobě, kterou mu vtiskla přestavba na konci 19. století. V pseudogotickém slohu ji tehdy provedl Bohuslav Schnirch, který zrovna pracoval na monumentální jezdecké soše krále Jiřího na poděbradském náměstí. Následně byl kostel, kterému nikdo z místních neřekne jinak než "Havířský kostelík", vybaven v letech 1906-08 jednotným zařízením od profesora uměleckoprůmyslové školy Josefa Kastnera. Kostel dnes patří městu a bývá pravidelně otevřený jen o letních víkendech, nebo u příležitosti různých akcí.

Krvavá voda, zvonice a Mariánský sloup

V sousedství kostela dosud září novotou obnovená skruž studny s letopočtem 1624, o které se ve své knize O těžkých protivenstvích církve české zmiňuje i Jan Ámos Komenský. Ten popisuje, jak zde vytryskl pramen krvavé vody, ke kterému se seběhli lidé z široka i daleka. Tehdy ještě nevěděli, že je to silně železitá voda, která později dala základ slávě dnešních lázní, ale šeptali si mezi sebou, že se jedná o nevinně prolitou krev kutnohorských havířů. Od začátku nikdo nepochyboval o tom, že voda je zázračná, a tak pramen ještě více zvýšil zájem o toto místo, kam lidé chodili v procesích. Hned za studní stojí hezká polodřevěná zvonice, o které se písemné prameny zmiňují k roku 1615. Ta současná ale pochází až z minulého století, protože do původní zvonice uhodil 4. srpna 1921 blesk a ta lehla popelem. Opravilo ji město ze svých peněz a tak v bývalé komůrce pro zvoníka nabídlo ubytování místní chudině. Poslední obyvatelka tohoto zvláštního erárního příbytku zemřela v roce 1951. Od té doby byla zvonička prázdná a až v roce 2011 v ní byla zřízena malá knihovnička, kde můžete odložit přečtené knihy, které mohou někomu jinému ještě udělat radost. Přes cestu stojí nepřehlédnutelný sloup se sochou P. Marie Svatohorské, který tu nechal v roce 1758 postavit poděbradský hejtman Opelt na památku záchrany města před zničením pruským vojskem. To tudy totiž 18. června předchozího roku zmateně prchalo po prohrané bitvě u Kolína. V roce 1968 sloup povalil metací stroj a pak byl dlouhá desetiletí uklizen. Ve své původní kráse se tu opět tyčí od roku 2012.

Voda na Zámostí

Za zvoničkou si všimnete dnes upraveného okolí bývalé labské tůně, které se říká Jordán. Kdysi tu ale nebyla taková pohoda, jako dnes. Na počátku 19. století popisuje poděbradský kronikář Matěj Minide, jak byli až do 17. století v tůni máčeni neupřímní pekaři, kteří proti řádu nehodné malé chleby pekli a takto pak prodávali. Takový provinilec skončil v kleci a pomocí dřevěného vahadla byl opakovaně spuštěn pod hladinu k veřejnému odsouzení přihlížejících. Že ale s labskou vodou v těchto místech byl po staletí kříž dokládá i stavba inundačního (záplavového) mostu, kterému se také říká Kanály. Ten byl postaven přes neustále podmáčené louky v souvislosti s budováním císařské silnice z Prahy přes Hradec Králové do Kladska v letech 1830-31 a jeho stavitelem byl podnikavý majitel kolínského panství Jakub Veith. Most má délku 297 metrů a tvoří ho 26 pískovcových oblouků s rozpětím tři nebo šest metrů. Každý oblouk je zpevněn půlválcovými pilíři ukončenými ozdobnými vrchlíky a mostovka byla původně ukončena kamennou zídkou. Ta byla odstraněna v roce 1963, kdy byl most necitlivě rozšířen a opatřen betonovými sloupy, které naštěstí zmizely při poslední rekonstrukci této významné technické památky v roce 2008. Na prvním pilíři od mostu přes Labe při modré turistické značce si určitě všimnete záznamů o povodních, které se zde zaznamenávají od roku 1846. A v tom roce byla také povodeň nejhorší. Poslední zaznamenaná velká voda se tu prohnala v dubnu roku 2006.

Až si prohlédnete všechny památky na poděbradském Zámostí, vydejte se ještě do místního Polabského muzea (www.polabskemuzeum.cz). V expozici umístěné v historických prostorách zámku (na 3. nádvoří) si můžete mimo jiné prohlédnout zajímavý obraz, zpodobňující popravu kutnohorských havířů, a několik vzácných exemplářů zmíněných žaludů z již neexistujícího dubu. V hlavní budově muzea na Kostelním předměstí jsou pak vystaveny další památky, především původní vybavení Havířského kostelíka, včetně barokních soch dvou klečích havířů.

Roman Šulc, 2015