Cesty a památky

Kovárna v lesích

Česká republika (prosinec 2017, Časopis Na Cestu 01/2018)

Pokud máte rádi spojení aktivního odpočinku a poznání, určitě přijmete pozvání do bílé stopy v okolí Studené na pomezí Jihočeského kraje a kraje Vysočina. To je vhodné pro klasický běh na lyžích díky obvykle dostatečné sněhové pokrývce a terén dává na výběr z mnoha variant obtížností. My se vydáme obtížnějším terénem s více kopci směrem na Javořici, po trase značené červenou značkou.

Oblast Studené s nadmořskou výškou okolo 620 metrů byla při osidlování krajiny našimi předky poněkud stranou jejich zájmu, pravděpodobně díky drsnému podnebí, které zde panuje, a které místu dalo i svůj název. Vesnice vznikla až v 1. polovině 14. století, první písemná zmínka se váže k roku 1365 a v roce 1378 je doložena existence tvrze v místech dnešního zámku. Na přelomu 15. a 16. století byla obec povýšena na městečko, které v roce 1558 koupil Zachariáš z Hradce a trvale ho připojil k panství Telč.

Co je k vidění ve Studené

Nejstarší stavbou v obci je kostel sv. Prokopa, postavený původně ve 14. století. Z něj se po mnoha přestavbách dochoval pouze presbytář, sklenutý gotickou klenbou a prolomený ve východní stěně gotickým oknem. Barokně byl kostel přestavěn po prvním velkém požáru Studené v roce 1750 a do dnešní podoby byl přestavěn po dalším požáru v roce 1854. Na severní straně náměstí si můžete také prohlédnout budovu bývalého zámku, který vznikl v 16. století při renesanční přestavbě staré tvrze. V té době z ní Zachariáš z Hradce udělal lovecký zámeček pro kratochvíle majitelů telčského panství. Za Lichtenštejnů byl zámek v 18. století přestavěn na správu místního statku a pivovaru a po roce 1948 pak sloužil k bytovým účelům. Po nedávno prodělané rekonstrukci se proměnil v azylový dům. Uprostřed náměstí ještě stojí za zmínku hodnotná barokní socha sv. Jana Nepomuckého v nadživotní velikosti z roku 1730, který klečí na obláčku, obklopeném anděli.

Vzhůru do bílé stopy

Místní lyžařský areál se rozkládá na severním okraji obce a pro motorizované turisty je u silnice směr Horní Pole upraveno parkoviště. Od něj je to ke sjezdovce s východištěm běžeckých tras (637 m. n. v.) a občerstvením asi 50 metrů. Sjezdovka je dlouhá jenom 250 metrů a její převýšení je asi 40 metrů, přesto se na ní mohou především začínající lyžaři dostatečně vyřádit. Lyžařský vlek s kapacitou 310 osob za hodinu provozuje Obec Studená a zajišťuje tak pohodlnou dopravu na horní hranu sjezdovky. Ta je pravidelně udržována a v podvečerních hodinách i uměle osvětlena. U chatky s občerstvením je také mapa a rozcestí zdejších tří běžeckých tras, které jsou všechny udržovány pomocí sněžného skútru a „stopotvaru“. Stopa číslo 1 je značená zelenou barvou, tvoří okruh dlouhý asi 7 kilometrů, a zavede vás západně od Studené, do lesů na úbočích hory Bukovice (677 m. n. v.). Stopa číslo 3 je značena modře, měří asi 5 kilometrů a tvoří uzavřený okruh vedoucí lesy a loukami okolo Horního Pole. Celá poloviny modré stopy vede souběžně s červenou stopou číslo 2, která je nejdelší a nejnáročnější, a po které se vydáme. Měří 13 kilometrů a připravit se musíte na pěkné stoupání.

Poznej kraj pod Javořicí

V části trasy naše stopa kopíruje naučnou stezku poznej kraj pod Javořicí, takže se z informačních tabulí dozvíte i mnoho zajímavostí ze zdejší krajiny. Ta je tedy zrovna pod sněžným příkrovem, ale život se ani teď přes zimu nezastavil. Vyrážíme spolu s modrou stopou kolem parkoviště západním směrem až k odbočce na zelenou stopu, kde se prudce stočíme vpravo severním směrem a stále stoupáme až k místu křížení se silničkou do Domašína, kde je odpočívadlo (2 km, 684 m. n. v.). Ještě dalších 600 metrů nás bude k rozcestí (702. m. n. m) provázet modrá stopa, která se zde oddělí vpravo a obloukem se vrací na výchozí místo. My ale pokračujeme stále rovně a poblíž samoty Rusko překročíme hranice Jihočeského kraje a vstoupíte na území kraje Vysočina (3,3 km, 704 m. n. m.). Okolní krajina je jen mírně zvlněná náhorní planina, pohybujeme se stále v nadmořské výšce nad 700 metrů a před námi se již brzy objeví první domy obce Klatovec, kde u obecního úřadu překročíme silnici (4,2 km, 706 m. n. v.). Kolem křížku na kraji obce míříme nyní východním směrem mírným klesáním až k nedalekému lesu, kde nás cedule se státním znakem upozorní, že vstupujeme na území národní přírodní památky Zhejral, která chrání na rozloze 27 hektarů jedno z posledních nenarušených rašelinišť na úbočí Javořice, včetně velkého stejnojmenného rybníka (k němu se dostaneme později). Tady ale pozor, z červené trasy musíme uhnout a podle dřevěných ukazatelů odbočit k nedaleké samotě Plániště (5,4 km, 676 m. n. m.)

Kovárna v lesích

Tady na samotě se totiž přes 40 let nachází kovářská umělecká dílna rodiny Habermannů, jejíž již čtyři generace zasvětily život černému řemeslu. Opuštěné budovy na Pláništi totiž koupil v roce 1974 dědeček současné nejmladší generace kovářů, Alfréd Habermann st., který v té době vedl podnik Umělecká řemesla v Jihlavě a který pokračoval v odkazu svého otce – a to být dobrým a poctivým kovářem. Jenže byl i tak trochu i umělcem, a tak se chtěl osamostatnit, být na volné noze, žít na samotě daleko od města. To se mu nakonec podařilo, ačkoliv v dobách minulého režimu to nebyla tak samozřejmá a jednoduchá věc, jako dnes. Tip na tohle místo mu dala malířka Miluška Doležalová, která měla v nedalekém Klatovci ateliér, a tak věděla, že opuštěné stodoly uprostřed lesů jsou na prodej. Nejprve vznikla přestavbou stodoly kovářská dílna a později i obytný dům, přesto byly podmínky v samém počátku doslova bojové. Přesto si pan Habermann našel čas i pro další aktivity a v roce 1981 například zakládal dnes již světově proslulé mezinárodní setkání uměleckých kovářů Hefaiston na hradě Helfštýně u Lipníka nad Bečvou.

Nová generace

Vytříbený umělecký projev Alfréda Habermanna st. Si vydobyl mezinárodní uznání a když se v roce 1985 rozhodl pro emigraci, aby mohl ve svobodném světě svůj talent ještě více zúročit, rodinné kovárny v lesích se ujal jeho syn Alfréd Habermann ml., který zde pracuje dodnes. A jemu vypomáhá nejmladší syn David, který je rovněž uměleckým kovářem. Mimochodem všechny děti pana Alfréda ml. si hledají svou cestu v uměleckém řemesle; tak například starší bráchové se také věnují kovařině ve Vysoké Studnici a Žirovnici a sestra je vyhlášená šperkařka. V 90. letech 20. století bylo v kovárně zřízeno učňovské středisko, kde výuční list z praktických dovedností získávali budoucí umělečtí kováři. Řemeslu se pochopitelně učili u pana Habermanna ml., který umí předat kovářské řemeslo a vysvětlit správné postupy při práci. Svou odbornost ale jinak zasvětil výrobě kopií historických exponátů pomocí původních postupů. Tím se také stalo, že si v 80. letech 20. století mohl udělat detailní dokumentaci k jedinečné renesanční kašně z nádvoří zámku v Jindřichově Hradci, kterou restauroval a nyní si senem pro svou vlastní potěchu staví na dvoře její kopii. Dělají ji stejnými postupy a metodami, jako kováři před 400 lety, takže si museli vyrobit i vlastní nástroje.

A jede se dál

Kovárnu v lesích můžete navštívit, protože každý, kdo sem zavítá, bude přivítán u roztopeného kovářského ohně. Nicméně raději se ohlaste dopředu, abyste pana kováře nepřekvapili, na e-mailu alfred.habermann@seznam.cz. Od kovárny se teď musíme vrátit na lesní rozcestí a znovu se napojit vpravo na červenou stopu, která nás zavede na hráz rybníka Zhejral (6 km, 680 m- n. v). Jeho rovná hladina zřejmě bude zamrzlá, ale určitě ji nepřehlédnete. Jedná se o jeden z nejkrásnějších rybníků této části Vysočiny. Za hrází odbočíme prudce vpravo na jihovýchod, naše trasa teď povede chvíli po již zmíněné naučné stezce Poznej kraj pod Javořicí, takže nás budou provázet i známé zeleno-bílé tvarové značky. A připravte se na stoupání až k rozcestí nedaleko Světlé (7,5 km, 740 m. n. m), odkud se otevírá krásný výhled. Tady se cesta stáčí prudce doprava a jihovýchodním směrem se dostaneme až do cíle našeho putování. Až na kótu Za Vrškem (9 km, 736 m. n. m.) se bude jednat o pohodový úsek, jen mírně klesající krajinou, po kterém bude následovat parádní sešup až na horní hranu sjezdovky ve Studené (12 km, 670 m. n. m.). Tu si můžete pochopitelně sjet a svůj výlet ukončit na rozcestí běžeckých tras, kde jsme výlet začínali.

Roman Šulc, 2017.