Cesty a památky

Kouřim filmová

Česká republika (srpen 2017, Časopis Na Cestu 09/2017)

Kouřim je město které má jako jediné u nás přesný středoevropský čas. Leží totiž v astronomickém středu Evropy. A má to, čemu se říká genius loci.

Naši předkové jistě netušili, že jednou bude Kouřim patřit k nejromantičtějším městům středních Čech. Tedy popravdě, ti nejstarší, co osídlili hradiště Stará Kouřim ani netušili, že budou nějaké Čechy a král (buď to byl Václav I. nebo Přemysl Otakar II., neví se přesně, který z nich dnešní město založil) spíš než na romantiku, myslel na zajištění fungování mladého království.

Za všechno může vlak

Možná by bylo vhodnější napsat, že nemůže. Totiž v době, kdy železný oř dobýval svými kolejemi jedno město za druhým a spolu s ním přicházel průmysl, zboží, nové myšlenky a mravy, Jan Perner naplánoval svou Olomoucko-pražskou dráhu pouhých 10 kilometrů severně od Kouřimi, přes tehdy téměř bezvýznamnou obec Pečky. Kouřim tak zůstala stranou průmyslového boomu, který díky dráze zasáhl třeba nedaleký (a ve středověku méně významný) královský Kolín, a to přesto, že až do roku 1850 byla důležitým krajským městem. Teprve v srpnu roku 1880 vydal císař František Josef I. dekret, kterým odsouhlasil stavbu místní dráhy z Peček do Kouřimi (a Zásmuk), a již za dva roky se na nádražíčko dost daleko od centra města přišourala první lokálka.

Všimli si toho filmaři

Kouřim tedy zůstala nádherně ospalým městečkem, kde máte neodbytný pocit, že se tam snad zastavil čas někdy před sto lety. Nevím tedy, jestli z takového hodnocení mají radost i místní obyvatelé nebo starostka, ale vnímavý návštěvník to bezpochyby ocení. Je to takový paradox, ale právě to, že se moderní doba zatím Kouřimi vyhýbá obloukem, je její největší devíza. Navíc město leží nedaleko Prahy, je obklopené příjemně zvlněnou krajinou, kde žádné nové stavby nenarušují atmosféru, a v 70. letech minulého století zde dokonce vznikl jeden z mála našich skanzenů. Kouřim tak může nabídnout originální kulisy téměř k jakémukoliv filmu. A filmový svět o Kouřimi dobře ví.

Dvě desítky filmů

Již v roce 1969 byl v místní části Molitorov natáčen film o českém pohraničí Trhani, ve kterém se v hlavní roli blýskli Petr Haničinec a Jiří Hrzán. S druhým jmenovaným pak hned o rok později natáčel v Kouřimi režisér Ivan Renč psychologický film Hlídač a úplně první film, který se natáčel ve skanzenu, byli Komedianti od Otakara Vávry v roce 1980. Dodnes je to již na dvacet filmů, kterým Kouřim propůjčila svou atmosféru. A slávu šíří i za hranicemi, například v roce 1991 zde francouzský režisér Jacques Ertaud natáčel historický film Kateřina Kuráž (Catherine Courage), pojednávající o osudech první francouzské lékařky. Během natáčení se tak Kouřim proměnila na francouzské městečko přelomu 19. a 20. století a mimo jiné se zde natáčely působivé davové scény při potlačení dělnické demonstrace, v kterých se jako komparz uplatnili především místní obyvatelé.

My hoši, co spolu chodíme

Asi nejvíc do osudu města zasáhlo natáčení kultovního seriálu podle knihy Karla Poláčka Bylo nás pět, který v roce 1994 natáčel režisér Karel Smyczek. Tehdy se Kouřim zase stala Rychnovem nad Kněžnou, kde se autor předlohy narodil a kde na počátku 20. století prožíval své dětství, které v knize humorným způsobem popisuje. Jistě si pamatujete na kluky, kteří nezkazí žádnou lumpárnu a pouští se do bláznivých věcí. Především na nezbedného školáka Péťu Bajzu (Adam Novák) a jeho nejlepšího kamaráda Antonína Bejvala (Štěpán Benyovszký), jehož papánek vlastnil povoz s koňmi. Partu doplňuje Eda Kemlink (Jan Brynych), syn úředníka, který si přivydělává hrou na saxofon v místní hospůdce, dále syn papučáře, starého Jirsáka, pobožný Čeněk Jirsák (Jaroslav Pauner) a v neposlední řadě nesmí chybět mistr vtípků, Pepek Zilvar z chudobince (Jan Müller), synáček dobráckého válečného invalidy. Při potulkách městem snadno vystopujete celou řadu seriálových míst jako třeba koloniál pana Vendelína Bajzy (hraje Oldřich Navrátil), který pronesl známou hlášku „Starej Fajst buřta zblajz“ nebo hospodu (budova sokolovny), které kluci vysklili okno a kostel s nezapomenutelným panem farářem (tedy filmového faráře byste tu hledali marně, ale prohlídku kostela s průvodcem si můžete domluvit v muzeu).

Pohádkový skanzen

Komenského ulicí, kterou kluci ze seriálu Bylo nás pět vykračovali s pěkným vysvědčením, tedy až na Zilvara, který opět neprospěl, a kde i přesto na Édu Kemlinka čekal tatínek s rákoskou, se z centra města vydejte k nedalekému skanzenu. Ten byl pro veřejnost otevřen v roce 1976 a v uplynulých letech prošel zcela zásadní první etapou své dostavby. Rozhodně tak platí, že tak, jak skanzen mnozí znáte z několika pohádek, již rozhodně nevypadá. Některé stavby jsou na novém místě, pomalu se uprostřed areálu rodí náves, která zde dříve nebyla a přemístěny byly všechny vnitřní komunikace. Mimo již zmíněných Komediantů zde vznikla celá řada záběrů pro dalších 9 filmů, především pohádek. Zatímco ve Vávrových Komediantech skanzen představoval vesnici v době třicetileté války, v komedii Jaroslava Dudka Křídlovka pro Majoránku z roku 1985 zase vesnici Svébohov na konci 1. světové války. No a v roce 2009 si skanzen vybrali mladí tvůrci pro natočení poněkud netradiční verze Babičky od Boženy Němcové.

Samá princezna

Z těch nejznámějších pohádek, které se v kouřimském skanzenu natáčely, nelze nezmínit třeba Nesmrtelnou tetu od Zdeňka Zelenky z roku 1993, který si vybral statek z Týřovic, jako chalupu, kde bydlela Závist (Jiřina Bohdalová). Chalupa z Budče zase posloužila jako obydlí hrnčíře (Ondřej Vetchý) a jeho dcery Aničky (Kamila Janovičová) v pohádce Tajemství staré bambitky z roku 2011, režiséra Ivo Macharáčka. Spravedlivý bývalý loupežník často otvíral okno chalupy, když připálil vajíčka, a jeho dcera Anička zase sedávala na zápraží s tetičkou (Zuzana Fialová). Ano, je to ta pohádka, kde po skanzenu pobíhal i Tomáš Klus coby rozumný princ a s Aničkou, již jako královnou, maloval u plotu budečské chalupy ve voňavé trávě hrnečky. Kovárna ze starého Bydžova zase posloužila jako kulisa v komediální pohádce Peklo s princeznou, kterou zde v roce 2009 natáčel režisér Šmídmajer. Skanzen se objevil i v pohádkách režiséra Jana Schmidta Jak si zasloužit princeznu z roku 1994, Kouzla králů od Zdeňka Zelenky z roku 2008 nebo Dešťová víla z roku 2010 s Vicou Kererekes, coby Květuškou, v hlavní roli.

Trocha akce mezi chalupami

Nejen princezničky a polepšené loupežníky si můžete se skanzenem spojovat. Také trochu akčnější podívanou zažily dřevěné domky. V roce 2001 zde americký režisér Brian Helgeland natáčel několik záběrů pro romantický dobrodružný film Příběh rytíře (A Knight's Tale), odehrávající se ve 14. století, a v roce 2011 sem se svým štábem zavítala Jana Boršíková při natáčení dramatizace povídky Zločin v chalupě z kriminálního seriálu České televize podle Čapkových Povídek z jedné kapsy. Na závěr jenom malá poznámka bez jmenování (aby to nebyla reklama), jak ve městě a jeho okolí, tak ve skanzenu se natáčelo několik reklam, ale to je již úplně jiný filmový žánr.

Roman Šulc, 2017