Cesty a památky
Kostel v kožichu v Loučné Hoře
Česká republika (duben 2014, Časopis Turista 4/2014)
V Královehradeckém kraji se dochovalo několik původních dřevěných kostelů, jako svébytný projev stavitelství našich předků, kteří možná jednak hledali co nejlevnější stavební materiál, ale současně tak vyjadřovali úctu k dřevu, které je zcela přirozeně provázelo od narození. Dřevěná byla kolébka i rakev, dřevěný byl dům a ze dřeva se stavěly i příbytky boží.
Loučná Hora je starou zemědělskou osadou, která se rozkládá na holém návrší nad soutokem řek Cidlina a Javorka severně od Nového Bydžova v nadmořské výšce 262 metry. Návrší tu vystupuje z okolních luk, od kterých získala nově založená osada své jméno. První písemná zmínka se váže k roku 1369, kdy byla v majetku místního zemanského rodu. Již v té době tady ale existoval kostel, dle názoru některých badatelů, založený snad v polovině 13. století, na což usuzují především z jeho zasvěcení sv. Jiří.
V mlze historie
První kusé zprávy ze 14. století hovoří o farním kostele pod patronací místních vladyků, ovšem jeho další dějiny v 15. i 16. století jsou naprosto neznámé. Přesto existuje důkaz, že kostel musel stát a být používán k bohoslužbám, protože se dochovaly zvony z první poloviny 16. století, jejichž česky psané nápisy potvrzují, že byly odlity právě pro něj. Bezpochyby dřevěná stavba, jak ji vzpomínají všechny, byť sporé, historické dokumenty, zřejmě nějak přečkala třicetiletou válku, ačkoliv v roce 1638 byla vypleněna. Okrajově se totiž kostel vzpomíná například v roce 1651 ve farních zápisech ze sousedních Smidar, pod které připadl. K blíže nespecifikované opravě pak došlo asi v roce 1678, což údajně dokládal nápis na dnes již ztraceném oltářním rámu. Všechna tato stará historie kostela tedy plave na vodě a jedinými důkazy tak jsou mimo již zmíněných zvonů ještě staré trámy, pocházející dle dendrochronologického průzkumu ze středověku, a které pozdější stavitelé opět použili při stavbě současného kostela.
Dřevěná novostavba
Ve třetí čtvrtině 18. století se kostel ocitl ve zcela neudržitelném technickém stavu a proto bylo rozhodnuto o jeho demolici, ke které došlo po roce 1770. Staré trámy byly pečlivě roztříděny, ty zpuchřelé odprodány, a ty lépe zachované uloženy. Se stavbou nového dřevěného kostela pak bylo započato v roce 1777 a dokončen byl počátkem roku 1780, kdy byl připraven k vysvěcení, ke kterému došlo na den sv. Jiří (24. dubna). Staré účty ukrývají i takovou pikantní informaci, že za účelem úklidu kostela před svěcením byl za 18 krejcarů zakoupen smeták. Jakkoliv jsou nyní informace o novém kostele detailní, stále nebyl objkeven projektant stavby. Starší údaje připisující ho východočeskému architektu Františku Kermerovi nejsou totiž nijak podložené. Faktem nicméně je, že na jeho výstavbě byly velmi umně aplikovány vrcholně barokní formy, převzaté ze zámecké či palácové architektury, takže podélně centrálně orientovaná stavba připomíná spíše barokní letohrádek než kostel.
Do kožichu s ním
Přestože my dnes obdivujeme roubenou krásu loučnohorského kostela, naši předkové spíš bojovali s názorem, že ze dřeva se stavělo tam, kde je chudoba. A tak aby zakryly dřevěnou podstatu stavby, hezky ji celou z venku i zevnitř pokryli omítkami. Tento způsob se nazývá plentování nebo lidově dávání stavby do kožichu. A aby pokrývka na dřevě držela, muselo se do trámů natlouct nejprve několik tisíc dubových kolíčků, zvaných floky, na které se doslova navěsila hliněná mazanina (jemný jíl smíchaný s vymlácenou slámou) a až na ní teprve přišla svrchní omítka. Dřevěných floků se dodnes dochovalo na vnějších fasádách stavby několik set, byť omítka z větší části již dávno opadala. Poslední její zbytky tak můžete uvidět pouze pod římsou na severní straně a pak uvnitř na stropě, kde byla ovšem již obnovena. Na fotografiích ještě z doby kolem roku 1920 byste tak kostel vůbec nepoznali. Tehdy totiž vypadal jako běžný zděný venkovský barokní kostelík. Osud mu ale moc nepřál a tak se na něm stále více podepisoval zub času. V roce 1934 sice byly provedeny nejnutnější opravy, těch dalších se ale dočkal až o dlouhých 60 let později. Mezi tím také sloužil mnoho let jako skladiště a tak není divu, že za své vzalo veškeré vybavení, včetně vzácných varhan z roku 1860 od Amadea Hanische z Rychnova nad Kněžnou. Ty byly ale naštěstí díky péči Okrašlovacího spolku Smidarska nedávno opraveny a dnes jsou využívány k pravidelným koncertům varhanní hudby.
Zvonice s renesančními zvony
Areál kostela doplňuje dřevěná zvonice, která ovšem také není původní. Dřevo prostě časem podlehne zkáze a tak byla v roce 1942 stará zvonice stržena a na jejím místě postavena, s použitím původních trámů, nová. Zvonice má štenýřovou konstrukci, jejímž hlavním nosným prvkem jsou čtyři rohové sloupy (tzv. štenýře), zpevněné křížovým zavětrováním a vodorovnými vzpěrami. Toho, že většina vnitřních trámů je původních, si všimnete sami, dokládají to neobsazené dlaby po starších konstrukcích, protože původní zvonice vypadala trochu jinak. Neměla například ve spodní třetině současný kónický tvar. Po schodech můžete vystoupit do zvonového patra, kde jsou na stolici zavěšené dva zvony. Oba je ulil pro kostel v Loučné Hoře zvonař Jakub Ptáček z Kutné Hory. Větší zvon s průměrem 85 cm pochází z roku 1513 a český nápis v jeho koruně říká, že ho financovali purkrabí kraje hradeckého Bohunek z Černína, Matyáš Libák z Radovesic a robotní lidé z Loučné Hory. Menší zvon s průměrem 77 cm pak byl ulit v roce 1535 a rovněž český nápis říká, že je zasvěcen Panně Marii. Sestavu zvonů doplňuje umíráček, který se ovšem neovládá taháním za provaz, ale připevněn je přímo na dřevěné rukojeti u speciálního malého okénka s vlastní okenicí.
Kudy a kdy do Loučné Hory
Přes Loučnou Horu bohužel nevede žádná značená pěší turistická trasa, leží ale na cyklotrasách číslo 4290 (Ohnišťany – Kladruby nad Labem) a 4287 (Liskovice – Lužec nad Cidlinou). Pokud se vydáte autem, naleznete ji na okresní silnici č. 280 jen 3 km od Smidar, a pouhých 1,5 kilometru od vlakového nádraží Smidary na trati číslo 040 Chlumec nad Cidlinou – Trutnov. Mimo několika osobních vlaků zde staví každé dvě hodiny přímé spěšné vlaky Kolín – Trutnov, které mají pravidelný přípoj v Chlumci nad Cidlinou rychlíky od Hradce Králové i od Prahy. Ideální k návštěvě je některý ze zmíněných koncertů, o kterých se dočtete na stránkách www.smidarsko.cz, jinak kostel můžete navštívit celoročně kdykoliv, nejlépe po předchozím objednání u průvodkyně paní Jany Šedivé na telefonu 605 107 619.
Pověst na závěr
V Loučné Hoře se vypráví stará pověst o tom, jak si vrchnost s místními sedláky kdysi hrála jako kočka s myší, na paměť čehož se loukám pod vsí říká Herník. A právě o sklizeň trávy a sena z těchto luk se tehdy hrálo. Cizí šlechta, která přišla na Smidarské panství si na ni činila nárok, jenže hospodáři z Loučné Hory se ohrazovali starým vlastnickým právem a hrozili žalobou až k císařskému dvoru. Smidarský baron ale přeci jen nakonec vymyslel, jak se alespoň částečně obohatit. Louky pod vsí ponechal v majetku loučnohorských sedláků a současně vyhlásil, že úroda na nich závisí od každoročních jarních záplav z řek, které ovšem patřily jemu a ne sedlákům. Ti nakonec museli připustit, že bez vody by nebylo úrody, a tak odváděli trávu baronovi vždy z těch částí svých luk, kam až při jarní záplavě sahala voda. Jim pak připadla úroda z nezaplavených částí luk.
Roman Šulc, 2014
