Cesty a památky

Jizerskohorská železnice

Česká republika (prosinec 2016, Časopis Na Cestu 01/2017)

Je to již rok, co poprvé v historii spojily loni v prosinci přímé vlaky Liberec a Sklářskou Porubu (Szklarska Poręba) v dolnoslezském vojvodství v Polsku. Po jedné z větví tak zvané Jizerskohorské železnice zde denně vozí vlaky s příznačným názvem Regio Spider (pavouk) stovky turistů, kteří díky ideálnímu železničnímu spojení mají snadný přístup do nejzajímavějších míst na pomezí Jizerských hor a Krkonoš, dostupných tak celoročně po obou stranách státní hranice.

Na cestu se vydáme z nádraží v Tanvaldu, které leží v nadmořské výšce 466 metrů a původně se v roce 1875 stalo jen koncovým nádražím Tannwald-Schumburg (z té doby pochází i střední část staniční budovy) dráhy z Železného Brodu. Jelikož všude okolo jsou vysoké hory, na jakékoliv pokračování kolejí projektanti tehdy ani nepomysleli. V roce 1894 sem pak byla přivedena ještě nově budovaná dráha z Liberce a došlo i podstatnému rozšíření staniční budovy o boční křídla, neboť vlaky v té době přivážely nejenom nákladní zásilky, což byl hlavní motiv výstavby železnic v 19. století, ale i davy prvních turistů, pro které bylo potřeba vytvořit odpovídající zázemí se službami.

Technický oříšek

Jelikož na druhé straně hor, v tehdejším Prusku, ležely zásoby kvalitního uhlí a dalších surovin potřebných pro sklárny na české straně hor, a produkci našich textilek bylo potřeba dostat naopak přes hory do Pruska, započalo se v roce 1899 se stavbou smělého projektu - a to železnice, která by přes Novosvětský průsmyk (886 m. n. v.) propojila obě tyto oblasti a umožnila tak rychlejší a efektivnější výměnu zboží. Už 30. června roku 1902 byl z Tanvaldu zahájen provoz do tehdejší pohraniční přechodové stanice Grünthal (dnes Kořenov) jízdou slavnostního vlaku a 1. listopadu téhož roku byl zprovozněn i pruský úsek trati z Kořenova (Grünthal) do města Jelení Hora (Jelenia Góra, tehdy Hirschberg). Obě části trati byly již od samého počátku technicky velmi zajímavé. Zatímco úsek trati na české straně se díky velkému stoupání musel zajistit tak zvanou ozubnicí, o které si povíme dále, pruský úsek byl celý postupně elektrifikován německou napájecí soustavou 15 kV 16,7 Hz. Elektrický provoz byl ale na této trati v roce 1945 ukončen a trakční vedení bylo postupně demontováno.

Z Tanvaldu do Kořenova

Technicky nejzajímavějším úsekem trati je bezpochyby jen 7 kilometrů dlouhá část z Tanvaldu do Kořenova, která se honosí mnoha umělými stavbami. Kromě několika mostů a čtyř tunelů (Žďárský 67 metrů, Desenský 252 metry, Dolnopolubenský 166 metrů a Polubenský 940 metrů) se zde v úseku 4,43 kilometru zachovala dvoupásová tzv. Abtova ozubnice (nazvaná podle konstruktéra Romana Apta), s jejíž pomocí vlaky překovávaly z Tanvaldu do Kořenova výškový rozdíl 235 metrů (nádraží Kořenov leží v nadmořské výšce 701 m. n. m.) s maximálním stoupáním až 58 ‰, což je nejprudší stoupání na železnici v České republice. Ozubnicová kolejnice je jakási třetí "zubatá" kolej uložená přesně uprostřed kolejového pásu, do které se doslova zakusoval ozubnicový věnec umístěný uprostřed osy hnacího dvojkolí buď parních nebo dieselových lokomotiv. Tato část trati spolu s kořenovským nádražím byla v roce 1992 vyhlášena za kulturní památku. Pokud vás překvapí rozlehlost nádražní budovy, jen připomínám, že se původně jednalo o společnou přechodovou stanici rakouských (československých) a pruských drah.

Z Kořenova do Sklářské Poruby

Jak je první část trati zajímavá technicky, druhý úsek každého nadchne úchvatnými výhledy a krásnými přírodními scenériemi. Z nádraží v Kořenově pokračuje trať táhlým obloukem ve tvaru podkovy na 26 metrů vysoký most přes Jizeru, po kterém se vlak dostává z Jizerských hor do království Krakonošova. Za mostem pak následuje 280 metrů dlouhý, esovitě prohnutý Harrachovský tunel, a jízda podél česko-polských hranic do stanice Harrachov, která ale leží v osadě Mýtiny (původně Strickerhäuser, v letech 1945-59 Tkacze) s nadmořskou výškou 740 metrů. Zajímavostí je, že toto území za Jizerou, která odjakživa tvořila státní hranici, již historicky patří ke Slezsku a součástí Československa (následně České republiky) se stalo až v únoru 1959 na základě nového vytýčení hranic mezi Československem a Polskem. Necelý kilometry za nádražím Harrachov pak vlak již vjede na polské území a táhlým stoupáním pokračuje až do zastávky Jakušice (Jakuszyce) položené v nejvyšším místě Novosvětského průsmyku. Toto místo s nadmořskou výškou 886 metrů je zároveň vůbec nejvyšším bodem polských železnic (pro srovnání u nás je to stanice Kubova Huť na Šumavě v nadmořské výšce 995 metrů), na což upomíná pomník u trati. Následuje klesání hlubokými lesy, obklopujícími trať jako jakýsi "zelený tunel", během kterého přejedete několik typických krkonošských horských bystřin, končící v nadmořské výšce 710 metrů na nádraží Sklářská Poruba - Horní (Szklarska Poręba - Górna) v nejvýznamnějším lázeňském a turistickém středisku Dolnoslezského vojvodství (Województwo dolnośląskie).

Kde se vyplatí vystoupit

První na trase je městečko Desná (zastávka Desná-Riedlova vila), založené v roce 1691 hrabětem Albrechtem Maxmiliánem Des Foursem. Obdobím největšího rozkvětu byla druhá polovina 19. století, kdy zde fungovaly vodoléčebné lázně s tak zvanou studenou léčbou po vzoru Priessnitzových lázní v Jeseníku a významné skelné Riedlovy hutě. Josef Riedl ml. si zde v roce 1895 postavil honosnou vilu po vzoru severoitalských paláců, kde dnes sídlí kulturní a informační centrum obce. Naleznete zde i stálou expozici o rodině Riedlů a domluvit si můžete i návštěvu impozantní rodinné hrobky na stráni nad městem. Nádražní budova v následující stanici Dolní Polubný jistě připomene filmovým fanouškům scény ze slavné komedie Kalamita od Věry Chytilové, který se zde natáčel v roce 1981. Od zastávky Kořenov (pozor, staví zde jen některé vlaky) je to nejblíže k jedné z našich nejkrásnějších rozhleden Štěpánka na vrchu Hvězda (959 m. n. m.), ke které to jsou jen 4 kilometry. Vrátit se můžete na kořenovské nádraží, v jehož pravém křídle, původně sloužícím jako celnice, je dnes celoročně přístupné muzeum ozubnicové dráhy. Prohlédnout si zde můžete nejen fotografie a plány z historie, současnosti a budoucností ozubnicové trati Tanvald - Kořenov a navazující trati z Kořenova do Sklářské Poruby (Szklarske Poręby), ale také exponáty, které se váží k této unikátní trati. Mezi exponáty naleznete i modely různých druhů ozubnici, ozubnicové dvojkolí a jeho uložení i další technické zajímavosti.

Turistika na polské straně hor

Zastávka Jakušice (Jakuszyce) je vzhledem ke své nadmořské výšce ideálním východiskem pro pěší i cyklistické výlety v létě a v zimě pak jako nástup na nejlepší a skvěle udržované běžkařské trasy v této části hor. Prakticky stačí vystoupit z vlaku, nasadit na nástupišti běžky a hned se vydat bílou stopou po některé ze 14 tras, měřících jen v Polsku přes 100 kilometrů. Díky propojení s harrachovskými a jizerskohorskými areály u nás zde vznikl doslova běžkařský ráj bez hranic. Na Jakušické planině se také v letech 2012 a 2014 konal světový pohár v běžeckém lyžování a každoročně tu pořádají na přelomu února a března největší a nejmasovější lyžařskou akci v Polsku - Piastovský běh (Bieg Piastów), obdobu naší Jizerské padesátky.

Sklářská Poruba

Jak samotný název města napovídá, jedná se původně o starou sklářskou osadu, připomínanou již v roce 1366. Tehdy pochopitelně patřila k Českému království, jehož součástí byla spolu s celým Slezskem až do roku 1742, kdy toto území připadlo Prusku (a v roce 1945 Polsku). O rozvoj sklářství se zde významně zasloužil rod Preislerů, patřící v 16. - 18. století k nejvýznamnějším sklářům v Českých zemích, nicméně po roce 1752 začala sklářská tradice pro nedostatek dřeva upadat. Dodnes se zachovalo jen několik menších hutí, které vznikly převážně až v 19. století. Jednou z nich je třeba Lesní huť (Leśna Huta), kde se můžete přímo účastnit výroby skla, nebo huť Julie (Huta Julia) v místní části Pěchovice (Piechowice) s brusírnou skla a sklářským muzeem. Od 19. století se Sklářská Poruba prosazovala jako významné horské lázeňské a rekreační středisko s vynikající infrastrukturou, schopnou přijmout až 10 000 návštěvníků současně. Zdejší klima je totiž vzhledem k poměrně malé nadmořské výšce srovnatelné s tím alpským ve výškách až nad 1200 metrů. Z dalších turistických možností je zde k dispozici lanovka na horu Šrenice (Szrenica) vysokou 1362 metrů, odkud je to necelý 1,5 kilometr na Voseckou boudu nebo 3 kilometry k pramenům Labe. Navštívit můžete i dva vodopády. Na jihozápadním okraji města je ve skalnaté roklině vodopád říčky Kamenčik (Wodospad Kamieńczyka), vysoký 27 metrů, kde v roce 2007 natáčel Andrew Adamson scény k filmu Letopisy Narnie: Princ Kaspian. Zajímavou atrakcí je to, že se k vodopádu můžete nechat odvézt od konce města na saních tažených koňmi a připadat si na chvíli jako v pohádce Tři oříšky pro Popelku. Na opačný konec města se pak ještě můžete vydat k 13 metrů vysokému vodopádu říčky Šklarky (Wodospad Szklarki), ke kterému z centra dojdete údolím řeky Kamienna za 30 minut.

Roman Šulc, 2016