Cesty a památky
Boskovice - empírová perla Moravy
Česká republika (květen 2016, Časopis Turista 06/2016)
Boskovice leží na rozhraní Malé Hané a Drahanské vrchoviny a dominantu města tvoří zřícenina goticko-renesančního hradu na kopci vysokém 460 metrů. Hrad i město byly od poloviny 13. století v držení pánů z Boskovic, jejichž erb se sedmizubým hřebenem se později stal i znakem města. Přestože byl hrad průběžně opravován a obýván rytířským rodem pánů ze Zástřizl, když se na konci 17. století dostal spolu s celým panstvím do majetku Dietrichsteinů, byl opuštěn a začal chátrat. Novým majitelům se asi nechtělo chodit do kopce ...
Byl to hrabě František Xaver Walter z Dietrichsteina, který si nechal v letech 1729-33 vystavět dole ve městě poblíž kláštera, o kterém ještě bude řeč, pohodlnou rezidenci, jakýsi první zámek. Na její stavbu byl používán kámen ze starého hradu, který byl za tímto účelem postupně rozebírán. Kolem roku 1760 sem Dietrichsteinové pozvali svého dvorního stavitele Františka Antonína Grimma (1710-84) z Brna, aby rezidenci zmodernizoval a přestavěl. Nicméně, její osud byl již téměř naplněn, protože v roce 1826 se panstvo přestěhovalo do nového zámku.
Z rezidence muzeum
Hraběcí rezidence ale odchodem šlechty neosiřela. Jen dostala jiné využití. V jejích prostorách se usídlilo ředitelství ditrichsteinských a později mensdorffských boskovických statků. Když byla po roce 1948 budova tehdejším majitelům, rodině Mensdorff-Pouilly [mensdorf-puji], zabavena, tak sloužila nejprve jako sídlo Státních lesů (do r.1974), později jako sídlo Okresního podniku komunálních služeb a také k bytovým účelům. V restituci byl ale majetek rodině Mensdorf-Pouilly v roce 1991 vrácen, a ta v roce 2002 prodala rezidenci městu Boskovice, které v ní zřídilo Muzeum regionu Boskovicka s mnoha stálými expozicemi. Zajímavostí je, že se v této budově narodil v roce 1877 významný přírodovědec a univerzitní profesor Dr. Karel Absolon a v letech 1952-64 zde svou manželkou pobýval po návratu z Francie další boskovický rodák, malíř Otakar Kubín (Coubine). Obě osobnosti připomínají pamětní desky v průčelí.
Předchůdcem zámku byl klášter
Dnešní zámek ale s rezidencí nijak přímo nesouvisí. Stojí na zcela jiném místě a předcházel mu dominikánský klášter, který na severní stráni hradního kopce zvané Sychrov založili v roce 1682 Jan Bohuš ze Zástřizl s manželkou Zuzanou Kateřinou Liborií Prakšickou. Mimochodem z touto Zuzanou je spojena pikantní historka, díky které se zdejší panství dostalo do rukou Dietrichsteinů. Bezprostředně po smrti svého manžela v roce 1687 se vdova (v té době více než padesátiletá) obratem provdala za mladičkého Františka Xavera Waltra z Dietrichsteina, o kterém jsme již slyšeli v souvislosti se založením rezidence. Tomu bylo pouhých 23 let a o důvodech sňatku si není třeba činit romantické představy. Konec konců, manželství to šťastné nijak nebylo a ani nemělo dlouhého trvání. V roce 1691 Zuzana Kateřina umírá. A její manžel zdědil ohromné majetky rodu ze Zástřizl. Ale zpět k zámku. Jak již víme, majiteli panství jsou díky obratnému sňatku Dietrichsteinové, kteří obývali při pobytu v Boskovicích novou hraběcí rezidenci. V roce 1784 ale protilehlý klášter zrušil císař Josef II. v rámci svých reforem a od náboženského fondu ho následně koupil podnikavý František Karel z Dietrichsteina, který ve vyklizených prostorách zřídil manufakturu na výrobu barev. Za Františka Xavera z Dietreichsteina pak byl bývalý klášter od roku 1812 postupně částečně zbořen a současně přestavován na zámek. Autor návrhu na přestavbu není znám, ale předpokládá se, že jím byl architekt Josef Esch, kterého Dietrichsteinové v té době pověřovali řízením staveb na svých českých a moravských panstvích. Stavební práce řídil místní stavební mistr Josef Hájek a ten byl s prací kompletně hotový v roce 1826.
Rod Mensdorff-Pouilly na scéně
Ale jak už to tak v životě bývá, dokončené zámecké novostavby si Dietrichsteinové moc neužili. Když v roce 1850 František Xaver umírá bez mužského potomka, vymírá jím boskovická větev po meči a zámek s panstvím přechází na jeho dceru Teresii Rosu, provdanou za Alfonse Friedricha Mensdorff-Pouilly. Hraběcí rod Mensdorff-Pouilly pochází z Lotrinska (východní Francie), kde je doložen je již v roce 1395, ale za Velké francouzské revoluce příslušníci rodu emigrovali do Rakouska, kde posléze získávají baronský titul. V roce 1839 se usadili na zámku v Nečtinách (Plzeňský kraj) a získali tak český inkolát (v dnešní mluvě "české občanství"). No a tak se do života zámku dostává po Dietrichteinech druhý rod, který se zapsal do jeho historie. Této rodině totiž zámek patří dosud, pochopitelně s výjimkou totalitních režimů druhé poloviny 20. století. Nejprve zámek zabrali Němci, protože se hrabě Alfons Karel odmítl přihlásit k německé národnosti, potom ho v roce 1945 vyplundrovala Rudá armáda a nakonec ho v roce 1950 znárodnil socialistický režim. Veškerý majetek byl rodině zabaven (jejich jediným proviněním bylo to, že neměli dělnický původ) a pan hrabě byl internován v táboře nucených prací.
Zdivočelá doba
Historie ale nebývá černobílá. Když chtěli komunisté vystěhovat hraběcí rodinu ze zámku do zchátralého domu, který měl střechu jako cedník, postavili se proti tomu dělníci z místní továrny na šicí stroje Minerva a zasadili se za to, že rodině byly vykázány v 1. patře zámku na dožití tři místnosti, které směli užívat až do smrti starého hraběte v roce 1973. Jeho syn Hugo Mensdorff-Pouilly odmítl emigrovat a zůstal v republice a rodný zámek pak mohl až do roku 1991 navštěvovat jen na zapřenou. Za socialismu totiž sloužila rozlehlá budova hned několika účelům, ve větší části byl umístěn internát střední školy, v části byl zřízen depozitář a malá část byla přístupná turistům. V rámci restitučního zákona byl zámek v roce 1991 vrácen do rukou bývalých šlechtických majitelů, kteří se o něj vzorně starají a pro turisty zpřístupnili celé první patro s řadou reprezentačních pokojů a sálů.
Všude empír
Vlastní zámek je opravdu ojediněle kompaktní stavbou vystavěnou v jediném stylu a tím byl na počátku 19. století populární empír. Ten svou inspiraci čerpal především v antice a dalších starověkých kulturách a v Boskovicích máme dokonalou ukázku jak vnějších, tak i vnitřních forem empíru. Nejenom tedy architektura, ale i naprostá většina vybavení a celkového uspořádání veřejnosti přístupných salonů jsou totiž čistě empírové. To si uvědomíte hned ve vstupním vestibulu s řadou sloupů s dórskými hlavicemi a několika antikizujícími mramorovými sochami. Do vyšších pater vede z vestibulu ojedinělé sloupové trojramenné schodiště, které je pro empír netypické. Má rafinované, až barokně elegantní tvary, a je to vlastně kombinace dvou schodišť, která se prolínají. Podle mě, jednoznačně nejkrásnější část zámku. Na odpočívadle stojí socha Psyché z kararského mramoru a dle vzpomínek zámeckého pána se na toto místo vynášel po Vánocích ozdobený stromeček, který zde v chladu vydržel až do Velikonoc. No a pak již následuje celá řada salonů, pokojů a sálů, jejichž jedinečnost spočívá v již zmíněné bohatosti empírových tvarů a barev, a vytváří tak dokonalou iluzi života šlechty v první polovině 19. století. Bohužel, původního vybavení se díky zmíněnému rabování na zámku mnoho nedochovalo, ale na autentické kousky průvodci vždy nadšeně upozorňují. Několik kousků původního nábytku pochází ze staršího období a tedy ze starších zámků původních majitelů. Třeba velkolepá barokní knihovna s více než 10 000 svazky knih, jejíchž jádro pochází ze zámku v Bzenci, kde knihovnu po roce 1625 založil Jiří Kryštof Pruskovský z Pruskova a do Boskovic se dostala druhým sňatkem vykutáleného Františka Xavera Waltera z Dietrichsteina s Karolinou z Pruskova. Z Bzence byly do Boskovic převezeny i velké nástěnné obrazy ze 17. století, malované na buvolí kůži, instalované dnes v salonu bitev. V bílé knihovně je potom k vidění technická pozoruhodnost z roku 1772, jakési divadélko, využívající optického přenosu obrazu na principu dnešního epidiaskopu. Pokud se podíváte do horního průzoru, uvidíte trojrozměrný obraz horizontálně umístěných obrázků v dolní části přístroje.
Zámek v Boskovicích je pro turisty otevřen až do konce září denně mimo pondělí od 9:30 do 16:00 hodin, kdy odchází na prohlídku poslední výprava. Nejsnadnější doprava do Boskovic je vlakem, od rychlíků i osobních vlaků ze Skalice nad Svitavou na hlavní trati Praha - Brno je to jen jedna zastávka přípojným motoráčkem. Od nádraží k zámku je to pak něco málo přes kilometr a 15 minut chůze.
Roman Šulc, 2016
