Cesty a památky

Kolínsko » Zásmuky » klášter františkánů s kostelem Stigmatizace sv. Františka Serafínského

klášter františkánů s kostelem Stigmatizace sv. Františka Serafínského

Zásmuky, Kláštery

Zakladatelem františkánského kláštera v Zásmukách byl držitel zdejšího panství hrabě Adolf Vratislav ze Šternberka. Protože se na zakládací listině, sepsané 11. března 1690, uvádějí jako spoluzakladatelé i hrabata Václav Vojtěch a Jan Václav z dalších větví šternberského rodu, měla fundace zásmuckého konventu význam v symbolickém spojení všech členů jedné z nejvýznamnějších šlechtických rodin českého království. Adolf Vratislav ze Šternberka se jménem celého rodu zavázal k věčné ochraně a materiální podpoře nově založeného kláštera, jehož vznik schválil i pražský arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna. Vlastní stavbu vedl od května roku 1691 pražský architekt Andrea de Quadri (vlastním jménem Ondřej Červenka) a na jaře roku 1692 již dokončil stavbu konventní budovy natolik, že 10. června mohlo být do novostavby uvedeno prvních šest františkánů. Ve starší literatuře se uvádí jako autor stavby Jean Baptista Mathey, jehož účast však na rozdíl od přítomnosti Andrea de Quadri není doložena. 12. září 1692 byl položen základní kámen ke stavbě klášterního kostela, který byl dokončen po necelých dvou letech. Dne 1. srpna 1694 byl celý areál vysvěcen opatem cisterciáckého kláštera v Sedlci Jindřichem Snopkem. Slavnostního ceremoniálu se samozřejmě zúčastnil i hrabě Adolf Vratislav ze Šternberka, který ze své pozice zakladatele a patrona celou stavbu financoval. Architektonický vývoj kláštera ukončila v roce 1698 stavba šternberské kaple sv. Antonína Paduánského, připojené k východnímu boku konventního kostela. Klášter byl jedním z mála, který nebyl zrušen za Josefínských reforem, počet řeholníků však byl snížen. Za německé okupace v letech 1941-45 sloužil klášter jako vezeňské zařízení pro pronásledované katolické kněze. V noci z 13. na 14. dubna 1950 byl klášter, stejně jako ostatní kláštery v Čechách, zrušen a velmi cenná knihovna odvezena v bednách neznámo kam. Budova kláštera byla předána národnímu výboru na byty a v roce 1991 byl zdevastovaný klášter vrácen františkánům zpět. Jelikož františkáni neměli pro klášter využití, předali ho k užívání farnosti.

Neorientovaný klášterní kostel zaujímá východní část areálu, má obdélný půdorys 14×33,80 metrů, zakončený mírně odstupňovaným pravoúhlým presbytářem. Hlavní průčelí je obráceno na sever a vyznačuje se bohatě zdobenou trojdílnou fasádou se zvýrazněnou střední částí. V ní je umístěn monumentální pravoúhlý vstupní portál se segmentovým frontonem (obsahujícím darovací nápis donátora Adolfa Vratislava ze Šternberka z roku 1694), reliéfním šternberským erbem, nikou se sochou sv. Františka Serafínského a nejvýše umístěným širokým segmentově zaklenutým oknem a letopočtem 1693 v ostění (datum dokončení hrubé stavby?). Postranní osy vyplňují symetricky umístěné výklenky se sochami sv. Bonaventury a sv. Antonína Paduánského. Celá plocha je rozčleněna mohutnými toskánskými pilastry vysokého řádu, na kterých spočívá členité kladí“[50] s „triglyfy a výrazně předstupující korunní římsa. Průčelí vrcholí konkávně vykrojeným štítem, zakončeným trojúhelníkovým frontonem s vrcholovým křížem a dvojicí kamenných koulí. Štít je po stranách doplněn párem obelisků na hranolových soklech. V ploše štítu pokračuje architektonické členění spodní části fasády v podobě dvou toskánských pilastrů, mezi nimiž se ve střední ose nachází elipsovité okno. Ostatní stěny kostela člení pouze široká, půlkruhově zaklenutá okna, ploché lizénové rámy a zdvojená korunní římsa. Kostel je kryt jednoduchou valbovou střechou s hranolovým sanktusníkem nad presbytářem. K východnímu boku je připojena nižší kaple sv. Antonína Paduánského, kterou člení široká půlkruhově zaklenutá obdélná okna, při nárožích dvojnásobně sdružené toskánské pilastry a jednoduše profilovaná korunní římsa.

Interiér kostela je řešen jako jednotný sálový prostor, rozdělený do šesti polí s valenými lunetovými klenbami na pasech. Pasy spočívají na vysokých toskánských pilastrech, spojených mohutnou průběžnou římsou. Stěny lodi se třemi páry půlkruhově zaklenutých arkád otevírají do mělkých kaplí, vytvořených ve hmotě obvodového zdiva. Východní arkáda se v prostoru druhého pole otevírá do přístavku kaple sv. Antonína Paduánského, uzavřeného valenou klenbou s výsečemi. Pod kaplí je krypta, ve které jsou pochováni Adolf Vratislav ze Šternberka (1628–1703), jeho manželka Anna Lucie Slavatová (1637–1703), jejich syn František Damián ze Šternberka (1667–1723) a Štěpán Jiří ze Šternberka, bratr Adolfa Vratislava. Mimo nezletilých dětí Františka Damiána (František Antonín, František Karel a František Michal) je zde pohřben i dědičný syn František Filip ze Šternberka (1708–86), jeho manželka Marie Leopoldina a jejich předčasně zemřelé děti děti (Leopoldina, Kristián, Josef, Jiří, Filip a Maxmilián) a syn Gundakar Tomáš ze Šternberka (1737–1802). Dále jsou zde pochováni velitelé padlí v bitvě u Kolína (např. Josef Bruno Narcis de Soro nebo kníže Salm) a Václav Xaver Neumann z Puchholce, majitel Suchdola v 18. století. Severní stěnu lodi zaplňuje hudební kruchta, nesená dvojicí válcových sloupů.

Zařízení kostela vznikalo bezprostředně po dokončení stavby a dnes představuje unikátně zachovaný barokní soubor***, na Kolínsku zcela ojedinělý. Nejstarší je hlavní oltář** z konce 17. století (1700?) s obrazem Stigmatizace sv. Františka, vysvěcený současně s kostelem a vyzdobený kvalitními dřevěnými sochami františkánských světců od neznámého pražského autora. Na pravé (epištolní) straně presbytáře je dřevěná kazatelna** z konce 17. století se zlacenými kartušemi kasulového typu s reliéfy čtyř evangelistů a motivem křtu Ježíše Krista, na stříšce je socha archanděla, držícího Knihu desatera. Vedle kazatelny je rozvilinový oltář* z roku 1704 s kopií polského milostného mariánského obrazu z města Borek Wielkopolski u Poznaně ze začátku 17. století a na protější stěně oltář sv. Jana Nepomuckého se světcovou sochou z roku 1704 (?) a rokokovým retáblem z poloviny 18. století. V lodi je dále oltář Panny Marie Pomocné z roku 1759, oltář sv. Starosty z roku 1723 s obrazem signovaným H. G. S. a doplněný sochami sv. Barbory a sv. Kateřiny a oltář sv. Petra z Alcantary z roku 1741 s obrazem od pražského malíře Jana Höflera. V kapli sv. Antonína je bohatě vyřezávaný a zlacený rozvilinový oltář** s obrazem sv. Františka Paduánského z roku 1698 od tridentského malíře Francesca Marchettiho a jeho syna Giovanniho, signovaný Eques Marchetti cum filio sou Ping. Barokní kazatelna v lodi a dvě zpovědnice** po stranách vchodu s výjimečně kvalitní řezbou pocházejí z doby těsně po rocve 1700. V presbytáři byl v roce 1782 druhotně zazděn pozdně gotický fugurální náhrobek* Jaroslava ze Šternberka z doby kolem roku 1500, přenesený sem z Anežského kláštera v Praze. V podlaze před oltářem Panny Marie Pomocné je erbovní náhrobek Václava Neumanna z Pucholce († 14. 8. 1743) z červeného mramoru opatřený dvacetiřádkovým latinským nápisem a pod kruchtou je pískovcový náhrobník hraběte Josefa Bruna Narcise de Soro († 25. 6. 1757), poručíka německého pěšího pluku. Na kruchtě jsou ojedinělé barokní varhany** z roku 1746 od Johanna Ferdinanda Schwabella. V sakristii jsou tč. umístěny barokní pískovcové sochy z Kostelce nad Labem (sv. Antonín, sv. Jan Nepomucký a sv. Vít) a z kostela sv. Františka v Praze (sv. Václav).

K západnímu boku kostela se připojuje jednopatrová konventní budova o třech křídlech, jejíž prostá průčelí jsou členěna pouze obdélnými okny a výrazně profilovanou korunní římsou. Rajský dvůr obíhá v úrovni obou podlaží klenutá křížová chodba, která svým východním ramenem lemuje i objekt konventního kostela. V přízemí se ambit otevírá do nádvoří půlkruhovými pilířovými arkádami, dnes zasklenými. V blízkosti severovýchodního a severozápadního nároží budovy chodba vybíhá ke dvojici jednoduchých vstupních portálů, z nichž jako hlavní vchod do kláštera sloužil severovýchodní, situovaný v těsném sousedství kostela. Druhý vchod směřuje na hospodářský dvorek, ležící před západním křídlem konventu. Přístup do prvního patra umožňují dvě dvojramenná schodiště – hlavní v blízkosti severozápadního nároží budovy a menší na východním konci jižního křídla. Všechny místnosti přízemí jsou opatřeny valenými klenbami s lunetami. V jižním křídle navazuje na presbytář kostela poměrně prostorná sakristie. Vedle ní následuje zmíněné schodiště do prvního patra a komora, k níž se na vnějším průčelí budovy váže přístavek lavatoria s latrínami. Dále k západu leží pozoruhodný prostor knihovny, jehož lunetová klenba je opatřena původní (dnes silně přemalovanou) nástěnnou malbou s námětem „Dvanáctiletý Ježíš v chrámě“ a vyobrazením řádových světců. V roce 1702 obohatil klášterní knihovnu dar Viléma z Talmberka, který řeholníkům daroval rozsáhlou knižní sbírku. Na poněkud neobvyklém místě, v jihozápadním nároží stavby, se nachází refektář, který je největší místností konventu. Uprostřed valené klenby s lunetami se zde zachovalo obdélné štukové zrcadlo s reliéfem šternberské hvězdy. Ve východní zdi byl v rámci probíhající rekonstrukce odkryt výklenek s mramorovou nádržkou lavaba, na stěnách přetrvaly části původního dřevěného obložení. V západním křídle navazuje na refektář kuchyně s komorou, ve zbývajícím křídle severním se kromě čtyř cel nachází vrátnice. První patro obsahuje pouze cely řádových bratrů, které kromě větší místnosti pro superiora nad refektářem mají shodné rozměry i úpravu. Ve všech celách byly jednoduché záklopové stropy, dnes převážně opatřené pozdějšími rákosovými podhledy. Na rozdíl od přízemí má odlišnou dispozici širší západní křídlo, uspořádané do podoby trojtraktu se dvěma řadami cel. Z jihovýchodního koutu křížové chodby se vchází na oratoř, jež se do kostela otevírá širokým obloukem s původním dřevěným pažením i výplněmi ze skleněných terčíků, zasazených do olova.

Na západní straně přiléhá ke klášteru hospodářský dvůr, přístupný z ulice půlkruhově zaklenutou bránou, kterou lemuje dvojice korintských pilastrů a zakončuje ji vysoké kladí s trojúhelníkovým frontonem. Na něj od jihu navazuje rozlehlá klášterní zahrada, která volně přechází na východní straně kostela do bývalého klášterního hřbitova.

Vcelku nenáročné architektonické řešení areálu františkánského kláštera v Zásmukách zcela vychází z řádové tradice, která, přestože nebyla podřízena zvláště přísným předpisům, klade důraz na maximální jednoduchost a střídmost výzdoby. Určité odchylky v uspořádání konventní budovy (zejména umístění refektáře a knihovny) byly pravděpodobně způsobeny konkrétními podmínkami staveniště, či nějakými zvláštními požadavky vznikající komunity. Klášterní kostel je oproti tomu běžným typem svatyně, vycházející ze středověkého modelu. Podobně jako u většiny ostatních františkánských staveb je u půdorysně jednoduché budovy bez věží kladen důraz na kulisovité vstupní průčelí, koncipované ještě v tradičním pozdně renesančním duchu. Zvyklostem františkánských konventů v Čechách odpovídá i dodatečné připojení kaple sv. Antonína Paduánského k boku kostela.

Zásmucký klášter lze právem považovat za jednu z nejlépe zachovalých památek raného baroka na Kolínsku.

Zájemci o prohlídku kláštera kontaktujte správce onjektu p. Marka Vachule na e-mailu vachule@gmail.com nebo telefonu +420 606 121 520.