Cesty a památky
pověsti z Pňova
Pňov, Pověsti
0 labské tůni a loupežné bandě
V dobách dávno minulých, snad ještě když kraji vévodil mohutný a bájemi opředený hrad Oldříš, řádila v okolí dnešního Pňova obávaná banda ukrutných loupežníků. Strach z nich šel. Oloupili každého, kdo se jim namanul do cesty. Tak se také jednoho dne stalo, že si lapkové troufli i na samotnou královskou družinu, směřující na koních do nedaleké Oldříše. V tomto případě však lupiči přecenili svoje síly a byli zbrojným doprovodem královské družiny lapeni a uvrženi do sklepů starého dvorce – tvrze, vypínající ho se na labském ostrově. Bylo to snad na jaře, kdy se divoké vody blízkého Labe rozlily po krajině a sklepení tvrze 1 s uvězněnými lupiči zatopily.
0 památném dubu
U Pňova rostl jeden z nejstarších dubů v celém kraji. Říká se mu „Oldřišský dub“ a mezi lidmi se vypráví, že zde roste již od doby vlády bájné kněžny Libuše. Podle pověsti rostl na nádvoří dnes zaniklé tvrze. Sedávala pod ním sličná panna, dcera majitele tvrze. Její otec přichystal vdavky své jediné dcery s urozeným, bohatým, ale mnohem starším a ošklivým pánem. Věno nastávajícího ženicha mělo zbavit chátrající tvrz dluhů, které zeman, otec dívky, nadělal. Dceři se do svatby vůbec nechtělo a každého večera naříkala, vylévala si srdce u starého vykotlaného dubu na nádvoří rodné tvrze. Prosila strom, aby jí pomohl. Den před obřadem znovu usedla ke kořenům starého přítele – dubu. Tu se zatáhla obloha černými mraky a zvedl se strašný vítr. Hrozné kvílení vichřice děsilo obyvatele pňovské tvrze. Nikdo se neodvážil ani vyjít na nádvoří. Najednou se otevřela velká dutina v kmeni stromu a nešťastná panna v ní navždy zmizela. Nikdo již ubohou dívku nespatřil. Jen za tichých letních nocí, kdy krajinu zalijí stříbrné měsíční paprsky, se prý z dubu ozývá překrásný, lahodný a tichý dívčí zpěv.
0 divoženkách
V polabských lužních lesích se čas od času objevovala všelijaká nadpřirozená stvoření. Nejinak tomu bylo i v okolí Pňova. Lidé z vesnice o tom často slýchávali. Mnohým z nich se podařilo spatřit v lese u labské tůně tančit celý houf divých žen – divoženek. Mívaly na sobě prý krátké sukénky, modré jako pomněnky. Jejich šaty upředly šikovné ruce snad z vodních par. Plavé dlouhé vlasy si zdobily bílými květy leknínů a žlutých stulíků, rostoucích na tmavých hladinách labských tůní. Běda tomu, kdo se nechal zlákat jejich půvabným zjevem, ladným tancem a zpěvem. A stalo se přece! Jeden chasník z Pňova, když z nějakých příčin zabloudil k labské tůni, spatřil tu za měsíční noci, jak divé ženy provozují svá umění. Přistoupil k nim blíže a jedna z nejkrásnějších žínek ho uchopila a začala s ním na louce tančit tak divoce, že mu ani dech nestačil.
Divoženka při tanci prý zpívala: „Na ruby kapsa, na ruby, pověz mi ty můj holečku, co žlutá divizna umí?“.
Tu roztoužený mládenec spatřil, jak má skutečně svoji kapsu u kalhot obrácenou naruby. Vše chtěl honem napravit a kapsu zastrčil. Jak to učinil, přelud s překrásnými divoženkami se rozplynul jako pára nad potemnělou hladinou tajemné labské tůně. Jen stříbrné měsíční paprsky se leskly na hladině vody.
0 vodníkovi
Tak jako v jiných labských tůních i v Pňově měli svého vodníka. Prý to bývalo velké dobračisko a nikdo nepamatoval, že by někomu ublížil. Byl prý již starý několik stovek roků, a tak měl rád teplo. V létě, když svítilo sluníčko, vyhříval si své staré kosti na říčních písčinách nebo v měkké trávě na labských březích. Lidé ho měli rádi, a tak mu v zimě dovolovali, aby se u nich v chalupách hřál na peci nebo u kamen pod kamnovcem. Tak jako každému vodníkovi, tak i tomu pňovskému kapala ze šůsku jeho zeleného kabátku voda. Jeden nový čeledín neznaje ještě zdejšího hastrmana, začal se mu pro jeho kapající šos posmívat. V létě se omladina ráda koupávala v chladivých vodách řeky Labe. Byl mezi nimi i onen čeledín – posměváček. Najednou se mládenec ponořil pod hladinu a již ho od té chvíle nikdo nikdy nespatřil. Lidé si vypravovali, že to byla prý pomsta starého hastrmana. Od těch dob prý žádný z vesničanů zdejšího vodníka nespatřil.
0 šotkovi
Jednoho letního večera se pňovský sedlák vracel polní cestou domů. U křoví na křižovatce cest spatřil schoulenou zmoklou černou slípku. Vzal si ji pod kabát, donesl domů a strčil ji pod postel, aby tam oschla. Hned, jak se probudil, podíval se dolů, jak se nalezené slípce vede. Co tam pod postelí neuviděl? Krčily se tam tři hromádky obilí a každá jiného druhu. Celý nesvůj podělil se o svůj zážitek se svým dobrým sousedem. Ten mu vysvětlil, že to obilí byl dar „šotka – hospodáříčka“. Musí slípku – šotka dobře opatrovat a chránit, určitě mu příště přinese ještě více obilí, jen aby si řekl, o jaký druh obilí má zájem. Sedláka však přepadl strach z nadpřirozena a temných sil, a proto hned týž den vrátil černou slípku tam, kde ji minulého dne nalezl.
Mapa
Poloha
Bohumil Tuzar, Truhlice pověstí a starých příběhů okresu Nymburk, Nakladatelství Ing. Ivan Ulrych – VEGA-L Nymburk 2003.
GPS: 50°5'9.510"N, 15°8'54.870"E
